PR Galovské lúky
Tak nám rozkvetly vstavače, jediní to naši zástupci květeny orchideové. Některé již odkvetly. Místy odkvetly prakticky všechny. I v okrese vsackém jest několik míst, kde možno je tyto shlédnout. Ostatně kde jinde by bylo možno narazit na květenu horských luk. Po jarních sněženkách a bledulích tedy následují další exkurse botanické. Nejprve zavítejmež do sféry vlivu radních slovutné obce Huslenky, do přírodní rezervace Galovské lúky. Jest zde jedna z nejvýznamnějších lokalit prstnatce bezového (Dactylorhiza sambucina) a prstnatce májového (Dactylorhiza majalis). Opět jsem byl nabádán, nechť se vyjadřuji učeně, neb jsem člověk vysokoškolsky vzdělaný. Budu tedy hovor prokládati slůvky latinskými. Ať všichni vidí, že jsem vskutku člověk moudrý. Stejně tomu málokdo věří. Vypadá to i seriózněji. A nikdo pak nepocítí potřebu zjišťovat, vím-li, kde je blizna. Nebudu se muset dávat na dráhu zločinnou. Samé výhody. Stejně je jedno, uvedu-li prasetník plamatý či Hypochaeris maculata. Všichni víme, kterak vypadá, že? Na dotaz, kde se zde nachází prasetník, dostanete od průměrného pasekáře po čuni. To by tak hrálo, aby mu každý lufťák nadával. Na dotaz, kde se zde nachází Hypochaeris, dostanete od průměrného pasekáře po čuni dvakrát. Lufťák je sprostý a ještě se na mne vytahuje. Největším trhákem PR Galovské lúky je početná populace prstnatce bezového. V nejlepších letech jich možno spatřit až 6.000. Údajně. Prstnatec bezový kvete od půlky dubna do půlky května. Jen blbec a já na něj vyrážíme v červnu. V červnu kvete prstnatec májový. Botanikové jsou konzervativní. A juliánský kalendář nedají. Ať se podívám kdekoli, nacházím upozornění na vratičku měsíční (Botrychium lunaria), jež dle všech autorů nezaslouženě pozornosti uniká. Asi to bude tím, že Galovské lúky jsou velké, vratička malá a nenápadná a ještě k tomu zde zbývá posledních pět a půl rostlinky. Kdo ji chce spatřit, musí být vybaven velkou dávkou trpělivosti a jídlem na tři až pět dní. Neb vstavačů zde letos mnoho nebylo, marně jsem ji hledal. Dalším oblíbeným slovním spojením je „zaniká v důsledku sukcese“. Sukcese je postupný přerod jednoho rostlinného společenství v jiné. Nikoli půdní sesuv, otrava umělými hnojivy či epidemie střevní chřipky. Pro jistotu jsem se podíval i do slovníku. Vratička měsíční je onou mocnou bylinkou, pomocí které bylo moci otevírat zámky a lámat železné podkovy. Valašský pasekář však necítí potřebu se celé dny producírovat s kapradinou v ruce a vyhledávat podkovy na zlomení. Vratička proto u nás otevírá zbojnické poklady. Případně je označuje. Či zahání zlé duchy od zakopaného zlata. A je i onak komerčně užitečná. Jest patrno, že my Valaši jsme vskutku praktičtí lidé. Jen jsme si mohli najít běžněji dostupnou kouzelnou zelinku. S tímhle mrcáskem opravdu nezbohatneme. Kdo se na botanickou exkursi na Galovské lúky předem řádně teoreticky připraví může obdivovat i škardu ukousnutou (Crepis praemorsa) nebo řepíček řepíkovitý (Aremonia agrimonoides) a jiné (jistě) zajímavé druhy. Od běžné luční produkce však těžko odlišitelné. Řepíček vypadá jako žlutě kvetoucí jahoda. To jo. To jsem si již někde přečetl. Když dokvetou vstavače, objeví se mečík střechovitý (Gladiolus imbricatus). Ten nelze přehlédnout. Spíše na něj budete koukat a vrazíte dyňou do jediného stromu v širém a dalekém okolí. Naštěstí se mi boule hned tak lehce neudělá.
A kterak se sem vlastně dostat? Z Huslenek je možno postupovat proti toku Uherského potoka po zelené turistické značce. A v pravý okamžik zahnout vlevo. Vyškrabat se na kopec a jste na Galovských lukách. Tento návod mám z internetu. Kdy nastává pravý okamžik k zahnutí? Zeptejte se domorodců. Na stejnou otázku odpovídali už tolikrát, že vás možná raději uhodí lopatou. Lépe bude se na značku vykašlat a postupovat dále po hlavní silnici z Vsetína do Karlovic až spatříte benzinku. Za ní je obecní úřad a hasičská zbojnice v jedné budově. Aspoň neuhoří žádná důležitá akta. Za obecním úřadem se zahýbá vpravo na silnici na Hrachoveček. Netřeba příliš bádat. U silnice je umístěna šipka. A po této se pak postupuje nahoru, nahoru a nahoru. Pořád po „hlavní“. Nikde se neuhýbá. Postupně se silnice změní v polňačku. Projdete kolem boudy obklopené hromadou psů. Kdo má canisfobii, nechť se raději nechá umlátit v údolí Uherského potoka. Pejsci tito nejsou žádní násilníci, však o to víc jsou hluční. A budou vás kousek doprovázet. Je-li náhodou přítomen majitel, možno si i některého z čoklíků pohladit. Blechy mají psí, ty na člověka nejdou. Snad nějaká zdegenerovaná, tradice odmítající. Ta z vás během dne odpadne. Zůstane-li ukrytá v záhybu kalhot, umístí se doma do sklenice s vodou. Ti, jež považují toto chování za barbarské a nedůstojné člověka kultivovaného, mohou ji utopit i ve víně. K účelu tomuto se nejlépe hodí ryzlink vlašský. Pomuchlujete se s pesany, setřesete hmyz a pokračujete. Za chvíli se objeví Galovské lúky. Kdo se nechce stejnou cestou vracet, může na konci luk zahnout vlevo a dostat se opět do Huslenek, tentokráte do údolí Kychová. Cestička kdys pěkná, dnes lakatoši rozježděná...
Nějaké další obrázky jsou opět ke spatření tady...