Geologické zajímavosti Bílých Karpat aneb cesta (nejen) za neovulkanity IV.
Když už se poflakujeme po Bílých Karpatech, podívejme se na chvíli i na Slovensko. Zde jsou Bílé Karpaty opravdu bílé. Exkurz je jen opravdu miniaturní. Ani nestojí za řeč. Bradlové pásmo táhne se Povážím, vpadne do Polska, ze severu obkrouží Tatry, vrátí se na Slovensko a pokračuje dál na východ. S posledními výběžky možno se setkat za Ukrajinskou hranicí, severně od Užhorodu. Pokud bych měl, byť jen letmo, popisovati zajímavosti jen v okolí Trenčína, nečinil bych v příštím roce nic jiného. Budeme se muset spokojit s návštěvou dvou lokalit. Dolná Súča. U této je kopec jež zove se Krasín. Na Krasíně stával hrad. Přiznejmež, že lezl jsem sem kvůli němu. Hrad nespatřen. Začínám zapadat do schématu lenivého turisty. Pohlédnouc na internet, mapu a do letáků z turistického informačního centra zjišťuji, že na hrad tento vede z centra dědiny pohodlná naučná stezka. Životní zkušenost je jednoduchá. Je snadné dostat se do obce. Těžší je najít konkrétní místo, kde se, dle turistické mapy, památka nalézá. A nejproblematičtější je nalézt, kde stála ve skutečnosti. Turistické mapy se s tím obvykle moc nepářou. Možno si vzíti mapu či plánek speciální. Komu by se chtělo tahat v brašnách na velocipedu 39 kg plánků. Platí pro hrady z nichž zachovalo se jen něco terénních náznaků. Případně sem tam nějaký zbyteček zdi. Takový blb, abych přehlédl Beckov, nejsem. Doufám... Ještě jsem tam nebyl. Zkusím. Nestrávím-li tři hodiny hledáním valu, nemusím spěchat. Nemusím-li spěchat budu očumovat cokoli. Naučná stezka zde kdys vedla. Při troše dobré vůle je možno objevit jednu nebo dvě značky a zteřelý zbytek informační tabule. Není-li stezka, je třeba nalézt cestu dle mapy. Pěšinky vyznačené na mapě existují stejně jako ona NS. Kopec Krasín není příliš velký. Porost je však poněkud trnitý. Po dvou hodinách hledání vhodného místa k jeho zdolání, bylo zapotřebí se vrátit. Nebylo by to zase tak nutné. Kdyby stan, spacák a jiné prkotiny neodpočívaly v seníku u Vyškovce. Netřeba truchliti. Vrch Krasín je natolik zajímavý, že vhodno bude se sem vrátit. Kdybych to jen tušil. Území pokrývá přírodní rezervace. Geologické podloží je tvořeno jurskými vápenci. Relativně časté jsou zde nálezy amonitů. Já se věnoval spíše vytahováním trnů z palců než pátráním po zkamenělých hajzlících. Jsem přízemní. A stydím se. Perfektní skalní step. Kvete zde obrovské množství teplomilných rostlin, cca 10 druhů z čeledi vstavačovitých, poletují otakárci ovocní a je-li dobrý rok, pasou se na vrcholku kozy. Já zde byl na podzim, kdy již několik týdnů nezapršelo a horko bylo příliš velké i na teplomilné kytky. Při obcházení aspoň narazil jsem na bývalý lom. Je-li vrch tvořen vápenci, v lomu se musí těžit vápenec. Výjimky se neudělují. Z Dolné Súče je možno dostati se na Hornú Súču. Z Horné Súče pak přes osadu Dúbrava na silnici E50 do Hrozenkova směřující. Osada tato možná bude pěkná. Cesta do ní má stoupající charakter. S potem v očích toho člověk moc nevidí. Fanoušci zemědělské mechanizace nechť si zapíší do notýsku – v osadě
Dúbrava se každoročně koncem srpna na louce Salatovec koná sraz traktoristů. Informace není doložena empiricky. Psali to na informační ceduli. Kdo zdárně dorazí na E50 a pofičí na k moravské hranici, dozajista spatří u odbočky na Brúsne po levé straně lom Brúsne. Opět vápence. Jurské a snad i křídové. Nádherně patrné vrásnění sedimentů. Snad za tento výraz nedostanu opět po papuli. Odborní poradci si mnohdy nepřipouštějí nesrozumitelnost odborné hatmatilky pro sprostý lid. Odborní poradci naštěstí nejen remcají, ale také dovedou občas něco připomenout. Lom Brúsne je sice hodně zajímavý, ale strávil jsem zde jen chvilku. Připozdívalo se. Tak k němu už stejně více napsati nelze. Vraťme se tedy na Moravu do Bojkovic. Při courání se okolím města možná narazíte na informační tabuli zabývající se historií Henriette Hütte (Jindřiščiny hutě). Je přímo na místě, kde tato kdys stála. Možno si zde prohlédnout i jeden její výrobek. Kříž. Na ceduli je zmínka o těžbě železných rud přímo v Bojkovicích. Konkrétně tratě Osičí, Na Farářce, Mezi Žleby a Nad Potokem. Pokud se zde opravdu těžilo, proč se nepodívat. Názvy tratí vymýšlejí šílení geodeti. Místní obyvatelstvo o nich obvykle nic neví. Až na několikátý pokus, byl jsem poslán za kostel. Val na motokrosovou dráhu. Těžba je zde možná. Jsou-li duny na motokros haldami či navezenou hlínou posouditi nemohu...
A ještě několik slov na vysvětlenou. Už jsem byl tázán, proč jsem tak radikálně změnil obor. V průběhu let stal se ze mne lomoznalec. Bývalé lomy patří k nejideálnějším místům vhodným k přenocování. Obvykle do nich nefouká. Zem bývá pěkně rovná. Pohoda. Pokud nejsou zarostlé šáším. Či neslouží coby místo k pořádání pařeb místní omladiny. Jsouc na čundru obvykle s přicházejícím večerem na taková místa nakukuji. Jdu-li kolem v poledne, strčím tam nos též. Pro příště. Hodí se vědět, zdali je v okolí Velké nad Veličkou nějaká noclehárna. Takový lom mnohdy vypadá hezky. Co vypadá hezky, stojí za fotografii. Odborní poradci se obvykle vyznají v kinematických analýzách zlomů, ale fotit neumí. Odborným poradcům se ni nechce jezdit někam do Kojetína (okr. Nový Jičín) s cílem lépe zachytit pikritové mandlovce. Chtějí-li po mě, ať zajedu tam a udělám obrázek, musí mi vysvětlit co mám, sakra, vlastně fotit a co je na tom, sakra, tak zajímavého. Když objasní danou problematiku srozumitelně, začnu nakukovat nejen do dolů. Občas i do hliníku nahlédnu. A to se v něm spát nedá. Zejména po deštích. A sem tam nějaký kámen i poznám. A třeba i vím, co jest bradlové pásmo a kde je možno najít neovulkanity v Bílých Karpatech. Díky pravidelnému hledání brlohu možná i o těch, jež učenci spící v penzionech neznají. Čímž se stávám i já zdrojem dat. Což v případě těchto textíků neplatí. Zde si to jen tak zkouším. Poradcem neodborným byl jsem požádán o sepsání něčeho podobného pro Valašsko. Když už tady znám každý šutr jménem. Na internetu se člověk dozví tak o Čertových a Pulčínských skalách. Nebo: V lomu jsou odkryty převážně pískovcové sedimenty rusavských vrstev (stáří střední až svrchní eocén) hostýnské litofaciální zóny račanské jednotky magurského flyše. Takže taky nic. A neb jsem se problematice této nikdy nevěnoval, musím si to otestovat. Takže příště už to bude lepší...
A obrázky jsou zde. Jsou stejné pro všechny čtyři díly putování po geologických zajímavostech Bílých Karpat...