Tommy Haroldova pouť

Minule nakoukli jsme na Čertovy skály u Lidečka. Útvar to krásný, zajímavý, však duši romantikově příliš nepřejícný. Vrhněmež se na Pulčínské skály. Pulčínské skály jsou pravým opakem. Teoreticky. Na Pulčinách je vše. Potůček s křišťálovou vodou z něhož se žíznivý poutník může napít. Frfňa, jemuž vadí sem tam nějaký ten kravinec v jeho blízkosti ložený, může využít jednu ze dvou studánek. Studánka Dobrodějka a studánka Svatopluka Čecha. K oběma vedou šipky. Poznámka autora: ke studánce Svatopluka Čecha sic šipka vede, však chtělo by to ještě nějakou tu značku na stromech. Však je možno ji v pohodě nalézti. Poznámka autora č. 2: znavený cestovatel jež bude chtít ukojit v ní žízeň nechť věří, že okolí je silně podmáčeno. Kdo zde napití nezaplatí zabahněnými teniskami ať mi napíše.

Na Pulčinách je středověký hrad. Byl středověký hrad. Slušný romantik zbožňuje středověké hrady ještě více než nějaké šutry. Mnoho z něj nezbylo. Čtyři schody, nějaké záseky po trámech a (snad) zbytky původní hradní cesty. Kdo se nepošplhá skrz skály (po modré), ale tyto si pěkně obejde (po červené) půjde po staré hradní cestě. Stáří místy patrného „dláždění“ určit bez výzkumu nelze. A snad ni po výzkumu. Však hrad zde je. Místo slávy našich předků. Navíc s pověstí o krásné Ludmile ze skály se vrhající. Což o to, krásnou Ludmilu ze skály (z věže, do studny) se vrhající má každá pořádný hrad. Však přesto osud něžné dívčiny dojímá srdce romantikovo více než průsery smradlavého pekelníka.

Pulčínské skály mají nádherné skalní město. Vlastně dvě. Velké a Malé. Malé jest též Izby zvané. Obě pak představují romantikův ráj. Představovaly by. Leží však v NPR Pulčín-Hradisko, v níž možno se pohybovati pouze po cestách značených. Cedulky „Zákaz vstupu“ obvykle ignoruji stejně jako jiná moudrá opatření. Však v tomto případě mají své opodstatnění. Díky své členitosti a komerční nevyužitelnosti (krom turistiky) staly se obě skalní města jedním z posledních refugií celé řady vzácných i kriticky ohrožených zviřátek. Třeba i těch, které jsme zde kdys již vyhubili a ony se sem po hřebeni Javorníků vracejí ze Slovenska. Například rys. Rysy na Moravě žijící spočítá na prstech i majitel cirkulárky. Rys s bandou rozjařených trampů příliš kamarádit nebude. Rys nebude kamarádit ni se slušným milcem přírody po špičkách se zde pohybujícím. Člověk je psychopat bezdůvodně vyvražďující vše živé. Člověk je jediný tvor jež mučí i zabíjí jen pro svou zábavu. Taková je, hold, rysova historická zkušenost. A nejen jeho. Rys nepozná, že já bych se s ním i o svačinu rozdělil. Ba mu ji dal i celou. A o svačinu se normálně nedělím ni s partnerkou. Otázkou je, zdali by mu chléb s gothajem chutnal. Možná by mne pak zařadil zpět k hordě lidských sadistů. Rys vidí člověka a prchá. Uvidí-li jej vícekrát do teritoria se nevrátí. A moc jiných míst k životu u nás nemá. Jeho předky jsme pro zábavu vyvraždili. Jeho vyháníme. Proto, kdo leze do zdejších skalních měst není romantik, ale idiot. Puberťák z vesnice jež sem vleze a zanechá po sobě pár PETek od Gambáče má omluvu. Je to puberťák. Nebyli jsme lepší. Ač rádi tvrdíme opak. Jen ty PETky za nás nebyly. Vyroste z toho. Třeba. Dospělý člověk má mít rozum. Ruku na srdce – co tam uvidíte? Pár šutrů. Snad i zajímavých. Takových se na okolních kopcích povalují tisíce tun. Možná i zajímavějších. By the way, kdo nyní zatoužil spatřiti rysa v přírodě, nechť též zůstane doma. Možná najdete stopy. Nepoznáte je. Možná trochu srsti. Nepoznáte ji.

Tak jsme probrali Pulčínské skály. Tentokráte trochu netradičně. Za to se omlouvám. Však pátraje na internetu po eventuálních možných názvech všech těch dalších skal v okolí, narazil jsem na desítky remcalů, jímž se zákaz pohybu mimo značené trasy nelíbí. Přitom lidé, kteří si vskutku as přírody váží, umí se v ní pohybovat a chovat. Oni by snad měli i pravdu. Pokud by NPR Pulčín-Hradisko bylo třeba v Hostýnkách.

Na závěr chtěl bych uvésti na pravou míru jeden, občas se objevující, etymologický omyl. Turista, jež chystá se vystoupiti na Pulčínské skály Zámčiskovu cestou, jako první spatří nepřehlédnutelný skalní útvar zvaný Trtol (Žaba, Žába). Na několika místech spatřil jsem uvedeno: skalní útvar Trtol, což je ve valašském nářečí označení pro „žábu“. Není tomu tak. Trtol je trtol a žaba je žaba. Pardon – žába je žaba. Staří Pulčiňané odedávna označovali tento útvar Trtol. První turisté sem přicházející to nevěděli či neznali význam a překřtili jej na Žábu. A neb první popisy skal nepocházely z per Pulčínských chalupníků, ale vzdělaných mužů měst, vešel pod tímto názvem i do literatury. S rozvojem zájmu o tradiční lidovou kulturu vrátilo se do článků a publikací i původní jméno. Trtol ve skutečnosti znamená to, co slovenští hokejoví komentátoři tak rádi označovali a snad stále označují jako trmu-vrmu. Pulčíňané však nenazvali Trtol Trtolem proto, že by se k němu chodili škorpit a pošťuchovat. Skalní útvar tento (v účinné spolupráci s křovinami na pasínku a stromy u potoka) odnepaměti poskytoval mladší generaci spolehlivé útočiště, kde možno bylo v klidu trtkať. A dle této maximálně příjemné a oblíbené činnosti odvodili název Trtol. Mimochodem, Trtol plní svou funkci dosud. Což též může pohladiti duši romantikovu. V místech nejkrásnějších zážitků mládí mnoha Vsetíňáků, prvních doteků, polibků a předčasných ejakulací, nyní naši spoluobčané opalují kabely...

A kdo by se chtěl dozvědět, kterak to v dané oblasti vypadá na podzim, může taky:-)