Childe Haroldova pouť - zpěv čtvrtý
20. 11. 2010
Childe Haroldova pouť
George Gordon Byron
Překlad Eliška Krásnohorská
Zpěv čtvrtý
1.
Kdys v Benátkách jsem na most vzdechů vkročil;
dva protějšky tam – palác s vězením –
z vod v šedých obrysech jsem růsti zočil
jak čarovného proutku dotčením.
Kol tisíc let pne křídla s přitmění
a mroucí sláva usmívá se v dál,
v čas, mnohý manský kraj kdy se chvěním
hled na lva křídlatého vznést se bál
k vod královně, jíž trůn stem výsep opřen stál.
2.
Jak Kybele – tak ona vystává tu,
v tiaře hrdých věží, z mořských pěn,
ve vzdušné dálce plna majestátu,
vod a jich mocí kněžna, - jako sen!
Dcer jejích věnem národů byl plen,
jí štědrý východ v klín lil deště skvostů,
a ono, v nachu, v mnohý slavný den
kdys vitávala v zástupu svých hostů
i mocnáře, jichž čest tím nabývala vzrostu.
3.
Již ohlas Tassův po Benátkách nezní,
kol hudba ztichla, píseň nehlaholí,
i gondolieři němě plují bez ní,
a černé paláce se na břeh drolí.
Vše zašlo, - krása vždy tu sídlet volí;
moc, um, vše mře, - však příroda vždy mláda,
a paměť dávná dýše nad okolí,
jak zkvétala zde radovánek vláda,
ples země veškeré, Vlach krásných maskeráda.
4.
Však pro nás, Angly, jest tu kouzla více
než dějiny, než mocných stínů řad,
jichž temné zjevy vlají zoufajíce
nad městem sirým, jehož lesk mu vzat;
nám trofej zbývá nezbornější snad
než sám Rialto: Shylock, Mouřenín
a Pierre, - ti vznešeni jsou nad úpad
jak svorník slavobrány! Jejich stín
vždy oživil by zas těch pustých sídel klín.
5.
Vždyť nejsou z křehké hlíny ducha tvory;
jich nesmrtelná bytost otvírá
i vzněcuje nám zářivější zory
a blažší jsoucnost, jakouž upírá
los žití charému, jež zabírá
nás v otroctví; tmu jeho vanost ducha
však zapouzí neb smírně zastírá
a vlaží v srdci raná kvítka suchá,
až vypučí v tu poušť zas jará, svěží tucha.
6.
To kouzlo mladost nadějemi plní
a prázdni stáří dává tklivý znak,
knih mnohou stránku rytmem citu vlní –
a snad i tu, již stíhá teď můj zrak.
Leč skutečnost, je někdy krásna tak,
že báji přezáří, - tak tvarem ladná,
tak barvou plá – jak duha do oblak,
že ani Musy tvorba bujně snadná
se v roucha nevhalí tak zázračná i vnadná.
7.
To zřel neb snil jsem… s bohem, co mi kdysi
jak pravda přišlo, zmizelo jak sen,
ať jest to cokoli, snu má to rysy;
já nahradit bych mohl přízrak ten,
můj duch je dosud vidmy zarostěn
jak ta, jichž hledal jsem i našel skorem…
Jest po nich! Bdící rozum vyproštěn
je z fantasií vzniklých v bludu chorém –
hlas jiný zve a svit plá jiný nad obzorem!
8.
Já řečmi mluvím cizími – a denně
jsem cizím očím méně cizincem;
duch, jenž je svým, se nepodiví změně,
a lehko nalézt – pravdou nebo snem –
kraj s lidmi nebo bez člověka zem;
však tam, kde býti lidé pýchou hoří,
jsme narozen, a odsouzen-li jsem,
ten ostrov svobodný a bez příkoří
kdys opustit a vlast si hledat v dálném moři.
9.
Snad miluji svou zem; a kdybych měl
svůj popel půdě vzdát, jež mojí není,
můj duch by do vlasti se ztulit spěl,
smí-li si volit! Doufám v živém snění,
že moje památka v mém pokolení
s mé vlasti mluvou potrvá, a zdali
ty touhy před cílem se v nezdar změní,
má sláva-li jak štěstí mé, jež valí
svůj vrchol ve propast, se v zapomnění vhalí:
10.
Mé jméno-li můj národ nepřivtělí
k svým velkým mrtvým v upomínky chrám:
nechť vavřín skví se nad vyššími čely!
Nechť hrobní nápis jako Sparťan mám:
„Má Sparta lepší syny, než byl sám.“
Já přízně nehledám ni neztrácím;
strom, s něhož trny sklízím, strom ten znám, -
sám jsem jej sázel; bodly, - krvácím, -
znal jsem, ký bude plod, jímž teď si odplácím.
11.
Jak teskní Adria teď bez manžela!
Jí roční sňatek již se neobnoví;
tlí Bucentaur jak troska osiřelá,
jak zanedbaná zdoba její vdoví!
Zří svatý Marek dosud k svému lvovi.
Jenž tlí, své zchřadlé moci na posměch,
kde pokořit se bylo císařovi
a v králích závist plála v slávy dnech
té mořské královny, kdys nejbohatší všech.
12.
Teď Rakous velí, Šváb kde shýbal šíji;
dnes císař dupá, kde dřív císař klekl;
co královstvím, se scvrklo v provincii
a městům žezla z rukou řetěz smekl;
ne jeden národ v mocné výši změkl
jak mžikem slunce sníh, jenž utrhnul
se pasu hor a spádem lavin stekl.
Jen chvíli zpět těch dob, kdy slavně vplul
kmet slepý Dandolo co vítěz ve Stambul!
13.
Před svatým Markem žhoucím ořům z kovu
vždy zlatí hřívu slunce paprsek,
však splněnu zřím hrozbu Doriovu,
jsou na úzdě! Již volných Benátek
se třináctistoletý skončil věk!
Jak mořská řasa klesly, odkud vznikly!
Líp zhlceny být zkázou v hlubin jek
i s výbojcem, by vlny nad vším stříkly,
než snášet s porobou mír hnusný, s hanbou spiklý.
14.
Jich mládí slavno, Tyrem novým sluly;
jim po vítězstvích bylo příjmenem:
„lva vztyčitel“, jenž mořem, země půlí
lva vznášel nad krví a plamenem;
ač poutal roby, - volným plemenem
a baštou Evropy byl před Osmanem!
Ó, svědč, Lepanto, v lesku zvěčněném,
svědč, Kreto, trojských skoro zvěstů vanem!
Ta jména nezhasnou v tmě dob – ni před tyranem.
15.
Soch sklenutých – rozprýskaných – dlouhý řad,
to mrtvých Dožů provod v prach se drobí,
však valné, skvostné sídlo jejich rad
zve v pamět skvělé divadlo jich doby.
Meč rezav, žezlo puklo, pád a mdloby
je vzdaly cizím. Divný pohled ten
kol v prázdných ulic, pustých dvoran hroby
vždy mluví, kdo a kým zde zotročen,
a nad vnadou těch míst mrak truchlý rozestřen.
16.
Když u Syrakus vrhla bitvy hrůza
v pád Athénské i v pouta zajetí,
jim byla spásou attická jen Musa,
jen písň výkupnou jich obětí!
Tknut hymnou žalobnou, jak v zakletí
se vítěz poddal, kolesa svá stavil,
z ruk pustil otěž, mečem k roztětí
v nich zamával a zajaté pot zbavil –
i vzkázal pěvci dík, jenž svobodu tak slavil.
17.
Ó, Benátky! Ač prosty vyšších met,
svých dějů nedbáte, svých velikánů;
jeť vaší láskou Tasso! K němu vznět
měl roztít uzel, jenž vás poutá k pánu
jhem otrockým! Svět zří-li vaši ránu,
tvář národů, - tvář Anglie ať z hloubi
se zardí. Mělas, kněžno oceánu,
mu děti chránit! Za Benátek zhouby
mni na svoji, nechť kol tě chranné moře vroubí!
18.
Já miluji je z dětství; město zlaté
snů srdce mého vždy mi kouzlívaly –
jak vodní sloupy z moře k nebi vzpjaté!
Stan slasti, skvostů trh mi znamenaly,
a Otway, Radcliffe, Schiler, Shakespeare vzňali
jich obraz v duši mé. Jich štěstí zvadlo,
však mním, že mně tím dražšími se staly,
když v pyšnou někdy hruď jim hoře vpadlo,
než byvše zázrakem a světu pro divadlo.
19.
Mně oživit je může minulost,
však přítomného též tu pro můj hled
a pro zkrušné dumání je dost,
ba víc, než hledal, doufal tužby let.
Chvil nejšťastnějších mnohá, jejícž květ
je vetkán v předivo mých dnů, má z vás,
ó, Benátky! svých luzných barev sled
jsou city, jíchžto čas ni muka v nás
již nezničí, sic můj by zhasl v tmu i mráz.
20.
Jak vrozeno jí, roste jedle sivá
v Alp nejstrmějších vzdušném cimbuří,
pnouc kořen do skal neplodného zdiva.
Kde nemá půdy, jíž se zadrží,
když vyje bouř a vítr se rozzuří;
však bují kmen, až v takou výš se vztyčí,
žeť hoden horstva, z jehož roztrží
se v šedé žule urodiv, se příčí
jak obr vichřicím. – I duch tak mnohý vzklíčí.
21.
Lze žití snést, a hluboký jest kořen,
jímž bol i život kotví v bezděčí,
v poušť hrudi teskné trvale je vnořen.
Něm nosí velbloud břímě největší,
vlk tiše mře; - jich vzor nás usvědčí
a není v zmar: když zvířat rozum vrátký
a hrubý trýzeň snést se nespěčí
ni neleká, - my, z výsostnější látky,
též umějme ji snést, - vždyť jest to na den krátký.
22.
Nás utrpení zničuje – či bývá
tím zničeno, kdo trpěl; vždy však mine!
Ten, s nadějí kdo nové štěstí vzývá,
se vrací, odkud vyšel; doby jiné, -
cíl týž! On znova předeno své vine;
a druhý, sklíčen, sklán a záhy šed
jak třtina, o niž opíral se, hyne;
chtiv přízně, boje, zlých i dobrých met,
tenť povolán se vznést, - ten klesnout navždy klet.
23.
Však z přemožených útrap zbývá skrytý
znak malý, jako štíra uštknutí,
bod sotva znalý, hořkým jedem sytý,
a malichernost z něhož vynutí
zpět v srdci bol, jenž v zapomenutí
byl odvržen; buď jest to hudby hraní,
zvuk řeči, - letní noc, - vln šplouchnutí, -
květ, - jaro, - vítr, - moře, - vše nás ranní,
když mlunný řetěz ten, jenž jal nás, dotknut maní.
24.
Jak? proč? nám neznámo, - nám nelze zpět
v mrak rodný zahnat ony blesky citu,
jenž bolně obnoven, - ni smazat sled
ran zčernalých, jenž vypálen v srdce skrytu.
Kdy nejmíň jsme se nadáli jich kmitu,
pak vzejdou něčím, co se všední zdálo,
ty přízraky, ty chladné, z hrobních bytů,
ty změněné, k nimž srdce láskou plálo,
ty s pláčem ztracené…Jak mnoho jich! – jak málo!
25.
Však duch můj těká; nazpět volám jej,
By dumal nad zkázou. Dlím vhlouben v žas
jak troska v troskách, čtu z nich truchloděj,
pád veličin, té země boj i třas,
jež byla nejmocnějčí ve svůj čas,
jest nejluznější, bude bez ustání
z ruk přírody, těch božských, vzorem krás,
ctní, svobodní kde byli odchováni,
ti sliční, udatní, ti vod i zemí páni.
26.
Ó, republiko králů, mužů Říma!
Italie vždy vnadná! odpověz,
ty světa květnice, v niž rtoma svýma
duch tvůrčí vdechl s krásou uměn ples:
i v zpoustě tvé – kdež kraj ti rovný dnes?
Tvé býlí krásno jest, tvá divá lada
jsou bohatší než plodná role kdes,
tvůj rum je slávou, spanilost v něj padá,
již nelze poskvrnit, vždy zářná, věčně mladá!
27.
Vstal měsíc, ale není noc, neb s ní
se dělí žhnoucí západ o nebesa;
plá moře slávy, až kde Alpy ční,
a hor Friaulských modro v nachu plesá.
Jas bez mráčků se skvěje, v západ nesa
všech barev půvab, v duchu smíšených,
den mroucí v minulou kde věčnost klesá;
a v blankyt protější z hor vzdálených
dianin pluje srp, jak ostrov blažených.
28.
Má jednu hvězdu po boku, jež trůní
s ním nad líbezným nebes polovinou;
však moře slunné vře, a z rudých tůní
se po ledovcích Rhaetských ohně linou.
Den zápolí tak s nocí modrosinou,
až dokud příroda jich nerozsoudí.
Tam krouží Brenta, v jejíž vlnu stinnou
nach něžný růží rozvitých se loudí,
jenž v lesku zhlíží se a s proudem dále proudí.
29.
Vzhled nebes, plný jemně hravých průměn,
se snáší v řeky rozvlněný shon;
od plavé hvězdy po červánků ruměn
plá stobarevné kouzlo vzdušných clon;
teď jinačí se: horstva zářný sklon
se halí v stínu plášť, - den zmírá bledý
jak delfín, jemuž každý smrtný ston
dá nové barvy třpyt – a naposledy
ten nejkratší, - až pak – jest po všem, - zbyl jen šedý.
30.
Jest v Arkvě hrob, jenž relikvii hostí,
tam sarkofág se zdvihá v němý vzduch;
v něj složil Lauřin milenec své kosti.
Zde mnohý poutník splácí díku dluh
těm písním, jimiž zalkal veleduch,
řeč rodnou zvýšiv, očistiv ji z plevy,
jha nepřátel chtěv sprostit vlasti luh;
slz ladným tokem strom, jenž jeho děvy
má jméno, zaléval, - on slávě pěl své zpěvy.
31.
Prach jeho chová horská víska tichá,
kde uplýval dnů posledních mu klid
v dol pozdních let; a horalů to pýcha –
však pýcha ctná, i chválen buď ten lid,
jak svatyni že pro poutníků vid
i jeho dům i hrob tu zbožně hlídá;
to obé, vážně prosté, budí cit,
jenž jeho písním lépe odpovídá,
než kdyby nad hrobem mu čněla pyramida.
32.
Ta malá, tichá vesnička, kde dlel,
je z těch, jež jako stvořeny se zdají,
by ten, kdo smrtelností již se chvěl,
v nich našel skryt, kde tužeb klam se ztají
v stín vršků zelených, jež otvírají
kol rozhled širý, volný, bez památky
měst vířivých, kdes marně vsetých v kraji
neb nezvábí již ze samoty zpátky
kde zlatý slunce svit dni mění v tiché svátky.
33.
Kol hory, houšt i kvítí v lesk se hrouží
a jiskří ručej, s nímžto v souzvuku
jak on tak jasné hodiny se plouží
mdlým chodem v pokojnou vždy odluku,
jež zdá se prázdní, má však náuku:
neb v umu žití družnost-li vás cvičí,
mřít samota nás učí bez hluku,
a nelichotíc, planou marnost ničí;
ba před svým Bohem práv buď ten, kdo poustevničí!
34.
Kdos musí s démony se rvát, že rvou
v něm lepší hnutí, číhajíce v hrudi,
jež zádumčivě tráví hořkost svou
a od časného mládí jen se trudí
v tmě děsivé, v níž strašidla si budí,
vždy mníc, že zrozena jest pro neštěstí
v lup mukám, kterých nic již nezapudí, -
jíž slunce krvavým, zem hrobem jesti,
hrob peklem, peklo pak chmur věčných černou trestí.
35.
Ferraro! Zarostly tvé třídy travou,
ač nebyl zpouště stavěn souměr jich;
tíž kletby zdá se viset nad tvou slávou;
tvých cizích pánů, starších vládců pych,
tvých knížat dlouhověký lesk byl lich;
jich rod, z tvých hradeb vládna, chráncem byl
neb tyranem, jak měnívají v mih
své choutky knížátka - i k těm, jež ctil
laur, jenž jen v Danteův se věnec dříve vil.
36.
Jest Tasso slávou jich i hanbou spolu!
Slyš jeho zpěv! Hleď jeho vězení!
Patř, co Torquato sklízel cti a bolu –
a kde Alfonso přál mu prodlení!
Když bídný despot nemoh‘ nadšení
té mysli zhasit, pěvce smísil s blázny,
by tak jej veštval v peklo šílení!
Však skvoucí slávy rozblesk bezehrázný
pryč s jména drahého mrak zapudil ten zkázný.
37.
To jméno slaví všechen věk, - leč tvoje,
Alfonso! v zapomnění trouchniví;
v prach všední dávno střásla doba roje
jmen rodu tvého, v niveč mizivý.
Žes losů jeho článek rezivý –
ten hřích tě z nepaměti vysvobodil.
Jak vévodské se výši protiví
tvá zloba sprostná! Kdybys níž se zrodil, -
ty sotva jemu bys se za otroka hodil.
38.
Ty, určen jísti, plésti zhoubu něčí
a zemříti, jak hyne němá tvář,
jen že měls lepší žlab a stáji větší.
On, nad jehožto skráň jak nad oltář
svět oslepujíc šlehla věčná zář
v líc nepřátel, že zdrcen Crusky sbor
i Boileau, ten zlostný kritikář,
jenž lál, kdy přetčen jako vlasti vzor
a skřípot jejích strun, ten zubů brus i mor.
39.
Mír s uraženým stínem Tassovým!
Vždy křivda v skráň mu vbodala své hloží,
byl terčšm jejích střel – však chybeným!
Ó, mistře zpěvu, pěvče z lásky boží!
Rok rodí miliony, však ať množí
se pokolení dlouhým proudem doby,
ty duše bezčetné – zda všecky složí
jen jednu jako tvou? Ať stonásobí
se duchů paprsky, přec slunce nezpůsobí!
40.
Svou velikostí jen krajané tví dva
se měří, předchůdci tvé poesie:
toť pěvec pekla, pěvec rytířstva, -
toskanský věštec božské komedie
a jižní Scott, jenž silou melodie
se Florenčanu rozvná; minstrel vlaský,
svět nový utvořiv, jenž v kouzlech,
jak severní ten Ariost – pěl zkazky
cti reků, krásy děv a bohatýrské lásky.
41.
Blesk urval s čela soše Ariosta
kdys padělaný vavřín kovový,
i nebyla ta rána smylu prost,
vždyť živý slavověnec laurový –
ten zdolá ráz i plamen hromový,
a padělek leb takou špatně strojí;
však pověra-li teskní, ať to ví,
že světí blesk, co tříští ranou svoují;
takž lepá ona skráň má posvěcení dvojí.
42.
Italie! Italie! Tvá krása
jest věnem osudným, jak doposud
tvá přítomná i zašlá strast to hlásá;
tvé sladké čelo brázdí žal i stud,
tam žhavým písmem psán tvých dějů trud.
Ó, kéž má méně krás a více síly
tvůj drahý kraj, - kéž volen jest, ať chud,
prost lupičů, již tlačí, rvou tvé žíly,
tvou cedí krev – a pláč tvé trýzně lokat pílí.
43.
Kéž umíš strašna být – míň svodna však,
míň žádoucna! kéž obraz tvůj se zbaví
vnad míru tvému záhubných! Ó, pak
bys nezřela, jak s Alp se proudem plaví
směs národů. Vždy nové zbrojné davy,
jak nepřítel krev s vodou čerpá v číš
z vln Padu tam, jak cizí meč se staví
být chráncem tvým! Nech´t vítězna se skvíš
či padlas: přátelům neb vrahům otročíš.
44.
Mlád putoval jsem, kudy Říman šel –
kdys přítel největšího syna Říma,
druh Ciceronův. Koráb s větrem spěl
vod jasnomodrých rovinou, kde zpříma
Megara vzešla před očima mýma;
Aeginu i Piraeus v pravo zříti
a Korint v levo. Dosud vše tak dřímá,
jak jsem to s přídy zřel, a v rum se řítí,
jak onen Říman již to viděl rumem býti.
45.
Neb nenapravil toho čas, jen vztyčil
barbarská bydla po bou ssutin těch,
by žal tím hlubší duši svědka sklíčil,
vstříc zbytkům kleslých památníků všech,
těch drahým stopám po slavnějších dnech.
Zřel Říman v dávném věku již ty hroby,
měst hřbitovy, jež vyluzují vzdech
a smutný žas, i napsal zvěst své doby,
již moudrost čerpaná z tak truchlé pouti zdobí.
46.
Mám v rukou Římanovu zkazku onu,
však ve svém líčení jeho vlasti pád
v těch říší zpoustě, jež on viděl v sklonu,
já v zičení. Neb klesá napořád,
co kleslé znal. A běda pyšný stát –
Řím – ceasarů to Řím – se vichrem kloní
v týž prach, i jest mi spatřit mnohokrát
titánskou jeho kostru, kráčet po ní
vždy vřelým popelem, jenž jiný svět nám cloní.
47.
Italie! ať volá hoře tvoje
vším světem k nejdálnější končině,
ty máti uměn – kdys i slávy boje,
dřív naše ochrano, vždy vůdkyně!
Ó, kněžko náboženství! dětinně
zde klekly národy, klíč nebe ctící.
Ať Evropa se kaje po vině
a napraví tvůj los tě snižující!
Ať za odpuštění tě prosí matky bijci!
48.
Však Arno v lepé zdivo bělostní
svých Athén etruských nás povybízí
s budí myšlenky v nás radostné.
Kol skupin vršků plyne, lid kde sklízí
žeň oliv, obilí; rév sladké mízy;
zdeť hojnost, smavé žití, ruch a jas!
Zde na těch březích zlatou svoji přízi
tká přepych, obchod, dělný nový čas,
a věda pohřbená tu mladnouc kvete zas.
49.
Zde láskou živne mramor Venuše;
vzduch plní krásnou; vdychujeme němi
vzhled ambrosický, jenž nám do duše
svou nesmrtelnost line krůpějemi;
půl nebe zdvihá závojů svých lemy!
Jsme v chrámě; jati zjevem sladkých čar,
jež tvoří ducha vzlet, kde pouze k zemi
lne příroda, a závidíme dar,
jenž, vrozen, vlíti znal žár duše v taký tvar.
50.
Tak zíráme, - i jdeme již, - leč kam?
Zpět! Oslepeni, zpiti krásou, vzňati,
až srdce závratno! Tam, vždy jen tam,
kde k vítěznému vozu uměn spjati
se nemůžeme odtrhnout, jsme jati!
Dost! Cit náš za chabé se slovo stydí
i za žvast moudrý, zvyklý ovládati
trh na mramor, kde pedant blouda šidí.
Že Paris pravdu měl, tluk srdce dí, zrak vidí.
51.
Zda pastýř dardanský tě takou zřel?
Či šťastnější Anchyses? Či tvých vnad
tak svrchované božství vídat směl
jen – tebou přemožen – bůh války snad?
V líc tvou co hvězdě vzhlížet, něhou jat
tvých loktů, - zrak v té slasti bezechmurný
pást na tvých očích, rtů tvých sladkých chvat
kdy v políbeních z lávy oheň burný
mu řinul na víčka, skráň, ústa, jako z urny?
52.
Tak žhnoucí, v němé lásce rozplynulí,
svým celým božstvím neschopni, by cit
tak velký vyřkli nebo předstihnuli,
jsou bohové jak my! A splývá kmit
chvil božsky nejblažších i v zemský byt.
Však smrtelnost je krátí…marně hrozí!
Lze v paměť vrátit, vtělit taký vid,
kras minulách či příštích snové mnozí
tvar přijmou sochy té – a shlédnou k nám co bozi.
53.
Jest na umělcích divotvorných dlaní
i na jich opičácích, vykládat,
proč znalost jich, jíž každý sám se klaní,
ctí postavy té lad i kyprost vnad;
nechť mudrují, kde marno mudrovat!
Jen mlhou slov ať duši nezakalí
nám hladinu, v níž krás těch lepý sklad
se zrcadlí vždy čistý, dokonalý
jak nejluznější sen, jejž bohové nám dali.
54.
Hle, Santa Croce! Chrám ten popel jímá,
jenž rozlévá v něj vyšší posvátnost;
v něm věčně živá nesmrtelnost dřímá,
ač nic tu není již než minulost.
Jen zemských částek mrtvá vznešenost,
zpěv v chaos vrácených: zde práchnivějí
Angelo, Alfieri; truchlý host
tmy zemské – hvězdozářný Galilei
a Machiavellův prach – vše zem a kořist její.
55.
Těch duchů čtvero, jako živlů v tvorstvu,
by obrodilo svět! Byť rval tvůj nach,
Italie! čas ve svém trůnoborstvu
a sápal bedra tvá jak lítý vrah:
přec nepřál vlastem šťastnějším, by prach
jim rodil duchy rovné tvým, jež maří
hru zkázy velebností vzletných snah!
Tvou zpoustu nový, zlatý život jaří:
Canova dnes je tím, čím byli velcí staří.
56.
Kde však tré velkých Etruskův as leží:
Petrarca, Dante a ne menší těch
duch tvůrčí, protomluvy básník svěží,
ten lásky povídkář? Kam asi leh‘
jich prach, i v smrti vzácnější nás všech
jak v žití? Znikli v rum? Či ve svém jádru
té vlasti mramor zvětral v zkázy dnech,
a na pomníky věštcům není kvádrů?
Či dřímat nechtěli jí na mateřském ňadru?
57.
Florencský nevděku! Spí Dante v dálce
jak Scipio kdys při hněvivém moři;
stran sváry, v horší nad občanskou válce
jej vyštvaly, a marně se mu koří
teď vnuci vnuků v kajicném svém hoři,
jej na vždy slavíce! A vavříny,
z nichž kméno Petrarky se skvoucně noří,
ty rostly z půdy jiné krajiny;
měl lásku, slávu, hrob, - však neměl otčiny.
58.
Boccaccio vzdal svůj popel zemi rodné,
leč k velikánům jejím nepohřben!
On, mluvě toskánské dav znění svodné
jak Sireně, žeť hudbě podoben
zvuk jejích slov, - zdaž hymnami byl ctěn
té sladké řeči své? Ne, z hrobu klidu
hyénou zbožné vášně vyvržen,
spát nesměl s nejmenšími svého lidu,
by nevzpomněl naň vzdech při lůžka jeho vidu.
59.
Z té trojí slávy Santa Croce zuta,
víc postrádá, než sláva Ceasarova
když synů Říma nejlepšího, Bruta,
svou nedbou nejvíc oslavila znova.
Ravenno šťastná! hrobko Danteova!
Ty tvrze padlé říše, jalas v klín
prach vyhnanvcův! – A tichá Arkva chová
Petrarkův popel, zpěvný jeho stín,
a marně po obou lká Florencký ten týn.
60.
Čím jest tam skvoucí kupa drahokamů!
Čím porfyr, jaspis, achát, malachyt,
jež za výzdobu slouží slavomamu
těch knížat kramářských? – Jen rosy kmit,
v níž za šera se zhlíží hvězdný třpyt,
drn svěží na mohylách věštců máčí,
jichž jméno již jest chrám a Musy byt;
však vděk v jich trávník s větší úctou kráčí
než po mramoru desk nad knížecími spáči.
61.
Jeť Arnské město krásy schránou pestrou,
mus královský to stan, - té kamenné
jež druží se tam s duhovou svou sestrou;
jeť mnohý zázrak tam – však pro mne ne,
neb rostou myšlenky mně vzrušené
spíš v polích, v přírodě než v obrazárně!
Ctí duch můj mistrů dílo vznešené,
však před ním necítí svých sil tak žárně,
jsa v jinou oděn zbroj, a tou jen vládne zdárně.
62.
Víc pro mne Trasimen má živé vnad
svým jezerem a těmi průsmyky,
kdys neblahými pro Římanů řady.
Tu vrací se mi kouzlem před zraky
voj Kartaginců, jejich úskoky
v past ony svedly mezi břeh a hory,
až parnou plání krve potoky
se kroužily, kde padlé římské sbory
kol v kupách ležely jak vichrem sklané bory.
63.
A taká bitvy bouř se rozlítila
v dne toho krvolačném šílení,
že divé soky pro vše oslepila,
krom vraždy, tak že v běsném zuření
si nepovšimli zemětřesení
a necítili, příroda jak sama
se svíjela, kde padlým k pohřbení
štít rubášem a puklé země tlama
se hrobem stávala, jim zejíc pod nohama.
64.
Co koráb zmítaný zem valila se,
je nesouc na věčnost; to moře zřeli,
leč chvění lodi nepostřehli v žase;
v nich přerušen pud přírody, jenž velí
se hrůzou třásti, když se zatetelí
hor základ pod zemí a ptáci s křikem
z hnízd padlých do chmur prchají co střely,
když plachá stáda klopýtají s rykem
přes vrátkou pláň, a lid je řeči zbaven mžikem.
65.
Teď jiným vzhledem Trasimen se dívá;
štít stříbrný – toť jezero je dnes,
a nic krom pluhu pláně nerozrývá,
a starých stromů zdeť tak hustý les
jak u jich kořenů kdys mrtvých směs;
i připomíná potůček jen malý
krev jménem krvavým a války děs;
jen „Sanguinetto“ dí, jak mrtvých valy
zem krví vlhčily, až vody červenaly.
66.
Jak líbezně však vlny tvé, Klitumne,
svůj křišťál vinou v tancích milostných!
Zde koupaly kdys Nymfy v lázni šumné
své údy, kam zrak lidský nedostih‘;
býk bílý chroupá trávu břehů tvých;
tvůj obraz – božstvo nejčistších to vod,
těch nejjasnějších, hravě radostných!
Ty nikdy nebyls běsům války v brod,
tys koupel, zrcadlo jen pro Gracií rod.
67.
A na tvém šťastném břehu chrámek stojí
jen nevelký, však sličný útvarem,
ční nad tebou a slaví paměť tvoji,
a po nenáhlým jeho pahorem
tvůj září tok, kde rybka s rozmarem
se vymršťuje z hloubky prosvítavě
jak lesklé kopí v metu bujarém,
a leknín ze skupiny dolů plave
kde vlnek mělčí shon své bajky bublá hravé.
68.
Zde putuj, žehnán geniem té řeky!
Neb čerstvější-li vánek pohladí
tě po čele, - toť on! Tvůj kročej měkký
li o šťavnatější zeleň zavadí,
a svěžest místa jestli ochladí
žár bolný v srdci tvém a s něho splaví
prach žití mdlého a je omladí
křtem přírody: jen jej ať duch tvůj slaví
svých díků modlitbou! On všedních muk tě zbaví.
75.
Jak táhlá vlna z roviny se vzpíná,
jež trčí z moře, než se přelomí;
verš klassický snad mnohým připomíná.
Kdo chce, ať hrabe v školském vědomí
a latinou hor ohlas ohromí;
mě však se příčilo, co básníkovi
snad mělo prospět: cvik ten pitomý,
jenž mladou hlavu slovy cpe, jen slovy,
a mysli bujaré, než uzrá, neposhoví.
76.
Ten lektvar slov mou chorou paměť mučil
kdys den co den, a nechť mi dospěl věk,
bych pojal, čemu tehdá jsem se učil:
řád suchý, bez vniterných pobudek,
zle zatvrdil můj časný úsudek;
duch klassiků proň pozbyl vnady svojí,
dřív než jsem vnikout mohl v jejich vděk;
jsa volen, byl bych práhnul po jich zdroji,
však nucen vňal jsem hnus, jenž již se vyhojí!
77.
Horáci, s bohem! Hořkým byls mě z míry!
Ne vinou svou, však mou. Toť kletý trest,
jen chápat – necítit však hlas tvé lyry,
znát - nemilovat však tvých veršů zvěst.
Kdes hlubší kárce bludných lidských cest?
Kdež pěvec soudnější v své zpěvné říši?
Kde satyrik, jenž pobodá tak čest
a krotí srdce zburcovav je v skrýši?
Horáci! s bohem přec zde na Soraktské výši.
78.
Mé duše město! vlasti má! ó, Říme!
Ty mrtvých říší máti samotná!
Svá sirá srdce k tobě obracíme,
ať patří, jak tam malá, nezkrotná
jich utrpení jsou jen nicotná,
kde ční tvé cypřiše, zní skuhrot výra,
a chrámy, trůny noha klopotná
v rum zdupává! Nás chvilka žalu svírá, -
a svět nám pod nohou – jak prach náš křehký – zmírá.
79.
Niobe národů! Tu želí němá
svých dětí i svých korun, jež jí vzaty;
nic v rukou již krom prázdné urny nemá,
z níž dávno rozmetán jest popel svatý.
Hrob Scipionův zpoustě na rozchvaty –
a bez rekovných spáčů mohyly!
Duj, stará Tibero, v těch ssutin paty!
Kéž by tvé žluté vlny zalily
tu mramorovou poušť, tu bídu zakryly!
80.
Got, křesťan, válka, příval, oheň, čas –
vše v plen sedmi pahorků se dělí;
lesk slávy hvězdou po hvězdě jim zhas‘,
a barbar koňmo sjížděl stráň, kde spěli
kdys na Kapitol vítězové skvělí.
Tu pahýl sloupu, zbytek věže ční;
kol chaos rozvalin se matně bělí
a luna svítí v něj. Kdo říci smí:
„zde bylo,“ neb: „zde jest,“ kde dvojí noc vše tmí?
81.
Zde šerá noc ta dvojí: temno dob
a nevědomost, dcera tmy, vše tají;
zde cítíš jen, že bloudíš beze stop.
Svůj plán má moře, hvězdy mapu mají
a lokty vědy vesmír objímají;
však Řím jest pustinou, kde přes tisíce
pradávných záhad slepí klopýtají;
„Eureka! Jasno!“ křičí tleskajíce,
když bludic domněnek z těch ssutin vzplá zas více.
82.
Žel tebe, město zvnešené! Ó, žel
tvých tří set triumfů! I žel tím větší
dne, který Bruta ostřím dýky zřel
blesk slávy urvat vítězovu meči!
Žel Virgila! žel Tulliových řečí
a Liviových slov, té malby přímé;
jen v těchto vzkřísení se zkáze zpěčí!
Žel země, neb již nikdy neuzříme
tím leskem zrak jí plát, jak když byls volný, Říme!
83.
A ty, jenž na kolesech Štěstěny
jels v triumfu, dřív válčiv za otčinu,
než křivdy vlastní tebou vymstěny;
svých orlů letem zabrav s polovinu
dřív Asii, než zničil děs tvých činů
tvé soky: Sullo! Mrakem na tvé líci
jsi plašil senát; pravý Říma synu –
i s hříchy! Byl to úsměv smiřující,
s nímž víc než pozemské znals koruny se zříci.
84.
Ty složils vínek diktátorův z čela!
zda tušils, čím se někdy pohaní
ta nesmrtelné slávy známka skvělá?
Že Neříman kdys Řím tvůj podmaní,
Řím, zvaný věčným, zvoucí do zbraní
jen k výbojům své šiky! Řím, jenž zemi
svým velkým stínem kryl, a v rozhraní
dvou půlí nebes vrážel perutěmi
a všemohoucím slul, - ta říše nad říšemi!
85.
Bylť Sulla předním z vítězů, - však druhým
náš Cromwell, mudřec, násilník a rek;
též plašil senáty, když rázem tuhým
trůn králů osekal jim na špalek.
Co zločinů to stojí mimoděk,
být chvíli svoboden – a po věk slaven!
Však výklad osudný tu nedalek:
v týž den, kdy dvojím vítězstvím byl zdraven,
dvou říší dobyv, měl zdar lepší – dechu zbaven.
86.
Den třetí téhož měsíce, jenž dal
mu vše krom koruny, - týž den tak blahý
jej s výše jeho síly jemně sňal
a tiše vrátil v země klín jej vlahý.
Tak hlásá Štěstěna, že pyšné snahy,
moc, sláva, vše, čím duch náš opojen
a pro co ztéká srázné losu svahy,
to značí míň než hrob, toť marno jen!
Kéž člověk smýšlí tak! Jak byl by spokojen!
87.
Ty pak, ó, socho, strašlivá, jež přísně
čníš v nahém majestátu ještě dnes,
ty uzřelas, jak z hlučné vrahů tísně
k tvé vlhké patě v krvi Ceasar kles‘,
líc rouchem skryl, by zastřel smrti děs,
jak oběť Nemesi, té neodvratné,
jež soudí bohy jako lidskou směs!
Hleď, Pompeje, jste oba na úchvatné
své výši půlbohy – či loutkami hry matné?
88.
A ty, ó, tknutá Říma kojná,
ty vlčice, jíž z prsů kovových
se s mlékem dobývavost vlila zbrojná
tam, kde jak pomník uměn věkových
teď stojíš! Matko srdcí rekovných.
Z tvých struků smělost vyssál tvůrce Říma,
a božský žeh sjel podél beder tvých,
až zčernalas. Zda bdělost tvá si všímá
tvých mláďat dosavad? Či pamět tvoje dřímá?
89.
Ty bdíš! Leč mrou tví chovanci a mizí,
ti muži z oceli! Z tvých pohřebiští
se staví města svět tvé slávě cizí
a padělá tvé činy na bojišti,
štve, dobývá a pitvorně se blyští
dle tvého vzoru. Nikdo však tu v dolu
se nepřiblížil k tvému vrcholišti,
jen jeden muž, jenž není lupem hrobu,
však sebou poražen jest robem vlastních robů.
90.
Své moci šašek, pýchou v pasti třímán,
kýs podvržený Ceasar, jenž svůj vzor
mdle stíhá krokem nerovným, neb Říman
byl duchem vyšší, méně zemský tvor,
měl vášně hlubší, chladně soudný vzdor
a nesmrtelný pud, jenž vyrovnával
v tom srdci mužných sil a něhy spor;
tu Kleopatře k nohám upadával
co Herkul s přeslicí, - tu v lesku činů vstával.
91.
On přišel, viděl, zvítězil! – Však ten,
jenž orly galské ochočil si k letu
jak sokolíky na kořist a plen
a tak je vodil k dobývání světů,
ten s hluchým srdcem, jež svých lepších vznětů
dbát nezná, marnivý ten slaboch síly,
jenž na ctižádost svou jak na koketu
lstné zraky upírá: ten chvatně pílí –
kam? zdaž to vyznat smí? zdaž odpoví, kam cílí?
92.
Chtěl vše, neb nic! Ni hrobu nevyčkal,
by ten jej unížil! Jen odklad pravý –
a byl by rovným s Ceasary se stal,
v jichž prach tu stoupáme. Hle, proto staví
se slavobrány! Proto svět se plaví
kol v slzách, v krvi, proto země plyne
v té děsné potopě, jež nezůstaví
ni bědám lidstva archy pohostinné,
a schne-li, vzroste zas! Vzkleň duhu, Hospodine!
93.
Co sklízí člověk v poušti, v nížto žije?
Má smysly vrátké, jsoucnost prchavou,
um chabý, chtivý pravd, jež hloubka kryje;
vše váží váhou zvyku nepravou;
klep jako všemoc temnou záplavou
zem stíní; soudná mysl trne v žasu,
když sama zablýskla tou mrákavou;
jsouť právo, křivda náhodami času,
jeť hrůzou volný duch, - jeť příliš mnoho jasu!
94.
Tak lidé v bídě zdlouhavé se plazí,
syn po otci, věk po věku vždy v plísni;
svou ušlapenou povahou jsou blazí
a dědí vzteklost, jež je krví třísní;
vždy nové plémě robů v šik se tísní,
neb za svá pouta odváží se vojny!
Než volni být, - jdou po katansku přísní
co gladiatoři v boj nedůstojný
mřít v aréně, kde mřel jich předků dav již hojný.
95.
Ne pro víru! Z té účet vyrovnejme
jen s tvůrcem! Pro příčiny však den co den
nám dokázané, vědomé a zřejmé:
jho, v němž rod lidský v robství zaveden,
ten cíl, jejž hlásá tyran nejeden,
ten povel vládců, jež jak on se tváří,
jenž pyšné pokořil, - a jestli jen
ruk jeho třasem na trůnech ti snáři
se vzbudili, toť dost, by skvěl se v slavozáři.
96.
Proč tyran tyranem jen bývá zmožen?
Kde svoboda má bojovníka, syna,
jak ten, jenž v Kolumbii v lokty vložen,
když vstala v zbroji – družka Palladina?
Či zrodí takového jen divočina,
jen prales, vodopádu ryčný spěch,
kde uzřel světlo, k přírodě se vina,
hoch Washington? Má taký tvůrčí dech
zem dosud v hrudi své, Evropa taký břeh?
97.
Hle, krví upila se Francie,
by vychrlila zločin! Zkázou bývá
vždy svobodě tak divá orgie,
neb hrůza dnů, v něž nazpět zrak se dívá,
a vilná ctižádost, jež obezdívá
zdí tvrdou lidstvu vše, več ono doufá,
i chlubný obdiv, který v posled zbývá:
toť lest, jež zmámit člověka si troufá,
že padlý podruhé, si věčně v robství zoufá.
98.
Přec, svobodo! tvůj prapor potrhaný
jak hromoklín vlá větru navzdory,
hlas polnic tvých, ač mroucí, udolaný,
vždy přehlaholí bouřné vichory;
tvůj strom je květů prost a bez kory,
již sekera mu sráží; ale šťáva
ti bují v kmen, a v dálné prostory
tam na sever tvé símě napadává
i vzejde v sladší plod, neb lepší vesna vstává.
99.
Věž osamělá, okrouhlá se chmuří
jak tvrze opevněná v obranu;
zdi staré, ssuté v půl, až po cimbuří
jí silně váže, balvan k balvanu,
dvé tisíc roků houští břečťanu
jak věncem věčnosti, jímž ozdobeny
ty trosky padlé v časů závanu.
Čím jest ta pevnost? Jaký v tyto stěny
as poklad tajemný je skryt? – Toť hrobka ženy.
100.
Toť smrti hrad. Zda kryl však jeho val
ctnou paní? Byla cudné krásy? Hodna,
by král – ba víc – by Říman svou ji zval?
Zdaž syny rekovnými byla plodna?
Zda dědila vděk její dcera rodná?
Jak žila, - milovala, - umřela?
Jest pamět její s hrobky slávou shodna,
kde všední hlína tlít vy nesměla?
Zdaž víc než smrtelným se losem zaskvěla?
101.
Zda byla z těch, jež v lásce choťů svojich
či choťů jiných planou? – Letopisy
dob starořímských mluví o obojích.
Zdaž měla vážné Cornelie rysy
či svodný vzhled, jak Egypťanka kdysi,
ta kněžna rozkoší? Zda mysl měla,
jež neúprosně na cti přísné visí?
Zda srdcem jejím vládla něha chvělá?
Či strastem lásky snad jak ujít rozuměla?
102.
Snad mláda zemřela, - snad tíživěji
bol pádnější ji sklál, než tíhy tlak,
jímž hrob ten tlačí útlý popel její;
snad krásu její stínil teskný mrak
a v smutku prorockém zřel temný zrak
los milců nebes před sebou – smrt časnou;
snad šarlat lící – úbytí to znak –
jak smrti červánek svou září jasnou
dnům jejím zvěstoval, že v ranný večer zhasnou.
103.
Či v stáří skonala, svůj rod, své děti,
svou krásu přežila, a dlouhý vlas
co stříbro šedý loudil do paměti
jí svěží spanilosti zašlý čas,
kdy bohatě byv spleten, vzbouzel žas
a závist Říma v lepém zjevu krásky.
Nač domněnky? Toť vše, co víme as:
Metella mrtva jest – jí bez otázky,
muž boháč vztyčil věž své nádhery neb lásky.
104.
Já nevím proč, - však stoje při tom hrobě
mám cit, že znal jsem tu, jež dřímá v něm
a zašlé dny mě nazpět vábí k sobě
jak hudba dávná, jež se vrací snem –
však velebnějším, hlubším ohlasem,
jak bouře mroucí v povětrné dáli.
Zde pod zarostlým zdivem sedl jsem,
a postavy v mé žhavé mysli vzplály,
jež z trosek na vlnách mých upomínek vlály.
105.
A z tříštin rozmetaných v poušti skal
chtěl bych si zroubit člunek naděje,
by s oceánem poznovu se rval,
s vln proudy, úskalí kde láme je,
kde ječí příboj, břeh ten smáčeje,
jenž pohřbil všecko, k čemy jsem kdy lnul.
Však na můj člunek jestli peřeje
těch zbytků dost mi vrátí: kam bych plul?
Zde – zde jen domov, smír mě vábí: zde se ztul!
106.
Nechť vichry dují v dál! Jest hudbou mojí
jich souzvěna, když houkajících sov
zpěv noční v šeru siném s ním se pojí,
když ptáci, jimž je k rejdům temna krov
a slavný Palatin vhod za domov,
si skřekem odpovídají, a zrakem
v tmu blyští míhavým jak žhoucí kov
a křídla pnou. Zde, při oltáři takém
čím jest náš všední bol? Zde nemluv o nijakém.
107.
Kol cypřiše a břečťan, chmerk a býlí
se pletou v síť, a prsť se hromadí,
kde byly dvorany; tu štít se chýlí,
tu v kusech leží sloupů pořadí;
sklep dusný, freska zvlhlá, v pozadí
sov hnízda, - jsou to lázně? chrámy? domy?
kdo víš to, mluv! A vše, co vyzradí
nám věda, jest, že jsou to zdiva zlomy…
Patř na císařský vrch! Kdež trofej bez pohromy?
108.
Toť věků zašlých němé proroctví:
vždy týž je lidstva událostí běh:
prv volnost, sláva, - potom bohatství,
pych, mrzkost, - barbarství pak na rumech!
A pravda dějin, ve steru svých kněh
má jeden list, - zde lépe psán je týž,
zde zvůle nádherná vrch slastí všech
a skvostů navěžila v rukou výš,
co srdce, zrak i sluch jen pojmou! – Přistup blíž –
109.
Hleď, koř se, zhrdej, směj se, plač! Co zvídáš,
to, člověče, všech citů vzruchem dýše,
ty kyvadlo, jež pláč a úsměv střídáš!
Zde na té pídi století a říše
se kupí, hůrka ta v své dávné pýše
kdys pyramidu států vršila!
Zář nová z blýskotek té slavné výše,
z těch zlatých střech i slunci přibyla!
Kde jsou? kde hrdost ta, jež kdys je vztyčila?
110.
Tak nebyl výmluvným ni Cicero,
jak sloup ten zbortěný! Čím Ceasarovy
jsou vavříny? Mé přání veškero –
toť z jeho sídla věnec břečťanový.
Čí slavobránu zřím? Zdaž Trajanovi
či Titu svědčí? Ne, jen času platí;
sloup, brána, triumf – jeho choutce hoví.
hle, vstoupají tam kamenní teď svatí
smést urnu císařskou, z níž prach se k nebi tratí.
111.
Jest pohřben tmavomodrým Říma vzduchem
a k hvězdám pohlíží. Byl hmotou těla,
jež obydleno hvězdorovným duchem,
z těch posledním, jimž podlehla zem celá,
ta světokoule římská. Padla skvělá
pak država, jíž dobyl on, jsa větší
než velkost Alexandra zkrvavělá
a vínem ztopená. On ctnostmi předčí
vše Ceasary! Ten hold vždy Trajanu se vděčí.
112.
Kdež skála triumfů? Tam veleříše
kdys objímala svoje hrdiny;
kdež mezník zrady – Tarpejská to výše,
ten mys, jenž vídal skokem v hlubiny
se z ctižádosti léčit zlosyny?
Již tisíc roků dole v spánku hluchém
spí bouře stran zde v tichu planiny;
toť Forum jest, jde s nesmrtelným vzruchem
slov Ciceronských žár vždy výmluvným plá vzduchem.
113.
Pláň vzpoury, slávy, svobody a krve!
Zde vydchnul vášně své lid hrdých vznětů –
od vznikající říše chvíle prvé
až k té, kdy neměl již kde dobyt světů!
Však dávno volnost vadla po odkvětu,
háv její vzalo bezvládí si vzpupné,
a každý žoldnéř zmáhal senát sketů,
jím chvěl, jak když si na otroky dupne,
a k službám hlasy jich i podlosti měl kupné.
114.
Ó, tribune ty pozdní, budiž pozdraven!
Pryč z mysli deset tisíc tyranů!
Sám, spasiteli z hanby, sám buď slaven,
Petrarkův druhu, kotvo krajanů,
Rienzil poslední ty z Římanů!
Strom svobody-li vzpučí z nové vláhy,
ať věnčí korunou svých lupenů
tvůj hrob, ty vůdce lidu v lepší dráhy,
ty nový Numo, žel, že padnuvší tak záhy!
115.
Egeriel ty báje čísi touhy,
jenž neznal útočiště sladšího
než tvoji vzdušnou hruď! Jsi přelud pouhý?
Jsi nová Zora jitra mladšího?
Jsi nymfa vzdechů, hoře něčího?
Či spanilá jen pozemšťanka, žena,
jež jala milce víc než všedného
v síť lásky? Kdekoliv jsi narozena, -
jsi krásná myšlenka, jež luzně zosobněna.
116.
V mech jeskyně tvé deštík ustavičný
tvých elyzejských krůpějí se hříží,
a v praménku, vždy vrásek prostém, sličný
duch skrýše té se tklivým okem zhlíží;
již uměn díla netlačí svou tíží
v ten hebký drn, vod něžných nehradí
již studna z mramoru, jen travin mříží
zpod puklé sochy, hravě pokradí
zdroj skáče v břečťanu a kvítí, v kapradí.
117.
Spleť báječná to svěžích letorostů,
vše v raném zkvétání! Kdes v pažitu
se kmitá ještěrka a v pozdrav hostu
hlas ptáčat pěje z křů i blankytu;
směs kvítků v sterých barev zásvitu
kol kroků tvojich o milost je prosí
a v množství čarném kývá tam i tu;
zrak fialek tak modrý, plný rosy,
se zdá, že nebes dech i barvu v hloubce nosí.
118.
Egeriel ten úkryt kouzelný
zřel, jak ti bila božská hruď, kdy stínem
zněl krok – to miláček tvůj smrtelný
spěl k tajné schůzi, objat noci klínem
pod jejím nejhvězdnatějším baldachýnem;
ó, jak jej vítalas? Ta jeskyně
tvé slasti nejjistějším byla týnem;
zdeť chrám, by vzplála vroucnost bohyně,
zdeť prvý orakul, - zdeť lásky svatyně.
119.
Zda sloučit mohlas, vinouc jej k své hrudi,
své nebeské s tím lidským srdcem jeho,
a lásce, mroucí, sotva že se budí,
sát nesmrtelný žár? Ó, božský něho!
Věk miláčku dát věčný, rmutu všeho
slast zemskou zbavit nebes čistotou?
Vzít šípu jed a bystrost nevzít z něho?
Se zbránit přesycení a prázdnotou?
Rvát z duše plevel, jenž ji hubí dusnotou?
120.
Žel! Vášeň mládí pustoší nám žití
neb kypří poušť, kde nic krom koukolu
snah prostopášných v růst se nezachytí;
květ samý třpyt – však troucheň ve stvolu,
a vůně zmámí tě půl v mrtvolu;
sliz pouhý jed. Tak bují býlí plané,
kde pádí rozkoš k výši, k padolu,
vždy v divý kraj, a chtíti neustane
kés rajské ovoce – jí na vždy zakázané.
121.
Jsi lásko! seraf, jehož neviděti,
zem není sídlem tvým, a v tebe víra
se mučednictvím puklých srdcí světí;
však nikdo neuzřel a neuzírá
tvou pravou tvář! Duch rysy její sbírá
a zbájil tě, když bohy vymýšlel,
ty vytoužené strážce všehomíra;
svou vidinu tvým zjevem obestřel,
by duši sžehnutou a mdlou jím blažit směl.
122.
My vnadou vlastních přeludů jsme choři
a snujeme si bytí horečné.
Kde, kde jsou zjevy, které sochař tvoří?
Jen v něm! Či v přírodě jsou skutečné.
Kde jsou ty ideály pověčné,
k nimž zaplál hoch a muž pak usiluje?
Ráj nedostižný, snění báječné,
jež sílu per i štětců převyšuje
a tvorbu, v níž chce kvést, svou krásou ohromuje.
123.
Kdo miluje, ten šílí; trpký však
je lék, když půvab za půvabem padá
s tvé modly, a kdy příliš jisto pak,
že lepostí a hodnotou ji nadá
jen mysl tvá, však její čarovnada
tě poutá přec; tvá touha vítr sije
a sklízí bouř; tu marna srdci rada:
jeť neodvratno od té alchymie
a věří v zlata skvost, čím zničenější nyje.
124.
Z dnů mládí vadneme, náš dech se krátí,
zle s námi! žízně své jsme nezhasili,
a naposled, než konec všecko zchvátí,
kdes číhá zjev, jejž dávno jsme si snili;
jest pozdě! kletby nic již neodvrátí!
Čest, láska, sláva, zlato, zápas o ně –
vše marný rej! Co nejhorším něm zváti?
To vše jsou různých názvů povětroně;
a smrt je černý dým, i hasnou v jeho cloně.
125.
Kdo najde – našel -, co by miloval?
Byť losů sběh a slepý styk a silný
v náš příkaz lásky nechuť smiřoval,
ta vrátí se i strhá svazek mylný,
a seštve křivdy v rozpor neodchylný;
pak náhoda, jíž bůžkem být se ráčí,
ta tvůrčí hudlařka, má pozor pilný,
svou berlou chromců svízele k nám vláčí
i naděj drtí v prach, - v němž každů z nás tu kráčí.
126.
Náš život přírodě se protiví;
všech věcí soulad ruší los náš krutý,
ten odkaz hříchu věčně palčivý.
Strom upas bez mezí to rozklenutý;
zem jest mu kořenem, a listné pruty
jsou nebes metlami, s nichž na nás kane
mor, smrt i robství, - všecky zřejmé rmuty
i horší, tajné, nikým nevídané,
z nichž srdce churaví a bolest neustane.
127.
Však přemýšlejme mužně o svém trudu!
Jeť zbabělcem, kdo vzdal se myšlení,
v němž poslední je spísa z našich bludů –
a jediné mé aspoň spasení!
Ač božský dar ten od narození
v nás poután, rdousen, vězněn, v meze tlačen,
tmou svírán, aby pravdy zaskvění
nám příliš jasně nezaplálo z mračen,
přec plane v nás, neb duch jest prohlédnutí lačen.
128.
Oblouky nad oblouky! jak by Řím,
všech trofejí svých sebrav plnou žeň,
vzpjal pomník ten všem pokolením svým, -
div Colossea! Luna září veň
jak přirozená jeho pochodeň,
neb svit jen božský hoden jest se líti
v tu nevyčerpatelnou prohlubeň
i dům i záhad; velebno je zříti,
jak modrem horoucím noc italská v ni svítí.
129.
Zde barvy mají řeč, zde mluví nebe
nad lepou, zázračnou tou budovou,
jež slávu šíří stínem svým kol sebe.
Toť zjev, kde čas svou ruku ledovou
byl přitlačil, leč kosou rezovou
si polámal. Cit velkých ponětí
vlá v těchto troskách mocí takovou,
že paláce všech mladších století
jsou chudy, neslavny, než věk je vysvětí.
130.
Ó, čase, ty, jenž krášlíš smrt a pojíš
i zkázu s původem, ty těšiteli,
jenž srdce nejzkrvácenější hojíš,
jenž pravdu, lásku zkoušíš, soudce bdělý,
ó, mudrci ty jediný a celý,
kdež lichými jen sofisty jsou jiní;
ty, čase, mstitel jsi, jenž trpiteli –
ač pozvolna – přec jistě zadost činí;
zrak, ruce, srdce své pnu s prosbou k tobě nyní!
131.
Zde v rozvalině té, kde jest tvůj chrám,
tvůj oltář božský v samotě těch míst,
k tvým větším obětem svou malou vzdám:
svých jar zvadlý – osudný však list.
Zřels-li mě sebelásce za kořist,
tož neslyš mne! však srdce mé-li klidno
vždy v štěstí, pyšno jen, kdy nenávist
mi duši mečem klá, tož buď mi vidno,
že marně netrpím! Buď jim též úzko, - stydno!
132.
Slyš, velká Nemese, ty, z jejíž dlaně
nic nevychvátí váhy lidských vin!
Zde, kde tě staří ctili svrchovaně,
ty, jížto peklo slalo na pokyn
sbor Furií svých za Orestův čin, -
čin, jenž by spravedlivým směl se zváti,
jen kdyby nebyl vykonal ho syn! –
Sem v říš tvou dávnou kéž tě hlas můj vrátí!
zda slyšíš srdce mé? Vstaň! Ó, ty musíš vstáti!
133.
A nekrvácím-li v odvetu svých hříchů
neb že mi předků hřích jest odkazem:
být čestnou zbrojí zraněn, - měl bych pýchu,
své rány netišit ni obvazem;
však nechci nechci teď, by krev mou pila zem;
ji tobě věnuji! chci nečinně
ti oddat pomstu! trestej s důrazem!
Já odříkám se proto jedině,
že - - dosti však! Já spím, - ty vzbuď se, bohyně!
134.
Můj hlas-li bouří teď, tož proto ne,
že bych se bolem třásl; nechať svědčí,
kdo blednout zřel mé čelo nesklonné
neb svíjet se mnou duši v chabé křeči;
však paměť vyvolám svou hlasnou řečí,
mé slovo nerozpraš se v ovzduší,
ač sám jsem prach! Den svítá z pozdálečí,
jenž proroctví mé v skutek vysrší
a nad hlavami všech mnou kletbu navrší!
135.
Ta kletba má ať sluje: odpuštění!
Slyš země, matko má! ó, nebe, hleď!
Zda s losem dávno zápasit mi není,
být všemu, co lze snést, za oběť?
Zda neužírá čest mou hany sněť,
žár mozek můj, lež srdce mé i žití?
A zoufalství-li zdolám ještě teď,
tož jen že jinou krev mám v žilobití
než ti, jichž duše jen svou hnilobou se sytí.
136.
Zdaž od největších ran až k malé zlosti
jsem nepoznal, co zmůže lidí vztek?
od řvoucích pomluv rozkacené ctnosti
až po bidácké šepty podlůstek,
ves plazů tajný jed, ves dravců skřek,
i dvojjazyčnost s Janusovým cechem,
jež zalži pravdu šalbou výčitek,
či pokrčením ramenou a vzdechem
i mlčky utrhá, - a hlupci jsou jí echem.
137.
Však žil jsem přec a nežil jsem jen darmo!
Nechť slábne duch, krev stydne, srdce puká
a zdrcen prach můj padne pod své jarmo:
cos ve mně jest, co nový dech mi vnuká,
co zůstane, kdy přejdou čas i muka,
cos nadzemského – dav to sotva tuší –
jak znění strun, s nichž dávno sklesla ruka!
To slétne k nim, to obměkčí v nich duši
a lásky pokání v jich skalném srdci vzruší.
138.
To spečetěno. – Vítám tě, ó, moci
ty hrozná, všemohoucí, bezjmenná,
jež tudy v stínech kráčíš o půlnoci,
v děs – ne však v děsnost bázně oděná;
zde sídlíš, břečťanem kde věnčená
ta troska ční, a v lepost její splýváš
tak věstná, hluboká i vznešená,
že s tím, co minulo, nás v jedno slíváš;
nám dadouc vidět vše, nás neviděny skrýváš.
139.
Zde hlučíval kdys lidu živý kruh
buď šeptem soucitu, buď vřavou chvály,
když člověka tu zabil jeho druh;
proč zabil jej? že diváci si přáli;
a že to cirku řád, a hry ty hrály
se v rozkoš ceasarům. A proč by ne?
Vše jedno, v bitvě nebo ve hře vzdá-li
muž v pokrm červům žití hrdinné;
dvé divadel to jest – a vražství jediné.
140.
Zřím gladiatora; on o svou ruku
se vzepřev leží; v mužném zápalu
smrt přijav, skrývá umírání muku;
mdlá hlava klesá – klesá pomalu;
již z boku po krvavém přívalu
déšť řídký těžkých kapek jen se řine –
jak před bouří; dav hřímá pochvalu, -
on arénu zří kroužit – již to mine, -
a jásot nelidský než ustal, - padlý hyne.
141.
On slyšel hluk, však neposlouchal. On k dáli
své zraky pjal, kam srdce obracel;
duch jeho nedbal skonu, nedbal chvály,
v chyš barbarskou jen u Dunaje spěl,
své děti a jich Dackou matku zřel…
Tak zmíral zde jich otec poražený
jak na jatkách, by Říman svátek měl!
To všecko zniklo s krví…Zrak je sklenný!
Ó, vzhůru, Gotové! zde brat mře nepomstěný.
142.
Kde vraždy zkrvavělý dým se valil,
kde hlučil národ v tlačenici cest,
jak šumný proud by břehy zalil,
a kde tak ticho teď i mrtvo jest;
kde z chvály nebo z hany zněla zvěst
buď života, buď smrti – hříček luzy, -
zde hlas můj zní, sem vpadá záře hvězd
v arénu prázdnou, na patra, kde v chůzi
až příliš duní krok v ty dávno spící hrůzy.
143.
Toť ssutina – však jaká! Zámky, chaty,
půl měst je z drobtů jejích vystavěno;
kde v ohromnou tu kostru vtýkáš paty,
tu divíš se, kde z ní sa kořistěno?
Zdaž loupeno zde – či jen vyklízeno?
Žel! Z blízka poznáš dravou lakotu,
jíž obrovské to dílo popleněno.
Den nechať nesvítí v tu pustotu!
Tak řádění všech dob i lidí jasno tu.
144.
Leč měsíc-li tu prodlí v milém jasu,
když vyplul nad nejvyšší klenby kruh
a hvězdy kmitly v puklé střílny času,
když noční vánek rozkolébal v ruch
les věnců, jenž kol zdí těch, plných smuh,
jak laur kol Ceasarovy lbi se stáčí;
když svitem půlšerým se míhá vzduch:
zde kouzlem vstávají pak mrtví spáči!
Zde kráčel reků rod – v jich popel noha kráčí.
145.
„Řím trvá, dokud Colosseum stojí;
až klesne Colosseum, zajde Řím,
a s Římem padne svět.“ To z vlasti mojí
sem přišlým chodcům bylo příslovím
již v Sasů věk, jenž nám jest bajkovým.
A dosud na svých základech to trojí
jest nezměněno časem vrtkavým:
Řím a ta troska obrozeny stojí,
j svět je dosud týž, - jak úl, jenž lotry rojí.
146.
A ty, ó, prostý vážný, vznešený
všech světcův oltáři, všech bohů chráme,
i Jovišem i Kristem svěcený,
vždy bez pohrom, když kol vše v zmar, co známe,
v nic říše jsou, a my se kolotáme
vždy trním v popel jen; ty slávy tróne,
kde žezlo dob i tyranů se láme,
ty víry svatyně, ty Musejone,
ty Říma triumfe, ó, věčný Pantheone!
147.
Ty ostatku dnů krašších, vyšších uměn!
Tvým nitrem vane posvátnosti dech,
jenž každým srdcem vňat i porozuměn;
ty vzore leposti, ty cíli všech,
kdo starověk jdou bádat v Říma zdech;
ti v otvorech jen tvých zří slávy zoři!
Kdo zbožným jsi, kleč u oltářů těch;
a geniům v čím srdci pocta hoří,
zde u jich poprsí ať v nadšení se koří.
148.
Hle, žalář! V jeho světle truchlošedém
co vidíš? Nic! Patř opět prostorem, -
dvé postav stinných míhá před tvým hledem;
snad mozku chorého jsou výtvorem?
Ne – pravda to! hleď s bystrým pozorem:
toť starý muž a žena – či snad víla?
Toť mladá, svěží máť, jíž nektarem –
ne krví – kypí každá v těle žíla;
co chce? proč odkryta jsou její ňadra bílá?
149.
Čist, pln se dme v nich žití pramen sladký,
jejž na srdci a ze srdce náš ret
pil poprvé, když žena s blahem matky,
v zrak nevinný svůj něžný noříc hled
a tisíc ústka netrpící běd
ni odkladů, se v rozkoš potápěla,
jíž nezná muž, v tom poupátku svůj svět
zříc na kolébce…Jaký plod pak zřela?
Já nevím – Eva však též Kaina svého měla.
150.
Zde ale mladost vetché stáří sytí
tím mlékem odplaty, jež sílu řine
z žil dcery v otcovy a vrací žití
tam, odkud dáno jí. On nezahyne,
ne! dokud v její teplé hrudi plyne
ten oheň zdraví, svatých citů Nil,
ten lásky veletok, jenž výš se line
než Egyptský. Pij, starče, pij, bys žil!
Ráj nemá pramene, by tomu roven byl.
151.
Ni báje mléčné dráhy hvězdnaté
tak čist jako tato zkazka není;
zde shvězdění je sladší, přesvaté!
Řád přírody tu ve svém převrácení
je velebnějším než v těch světů skvění
tam v nesmírnu. Ó, živitelko vděčná,
ni jedna krůpěj nebuď na zmaření!
Plyň k srdci otcovu tvá dráha mléčná,
jak duch se k praduch kdys vrátí v zřídla věčná.
152.
Hle, Hadrianova tu tvrze hmotná!
Toť patvor císařský stvůr na Nilu,
jich odlika to cizotvárně hřmotná,
zjev, jehož výmyslu byl v posilu
duch tažný z pouště; stavěn z omylu
jak obrům, - v pravdě trpaslíkům spíše,
jsa marné hlíně vyzděn v mohylu.
Zrak filosofův usměje se tiše,
že hrad tak ohromný tak plané sloužil pýše.
153.
Stůj! jaký chrám to lepý, nebeský
se nad hrob mučedníků Krista klene?
Zřel jsem Dianin zázrak Efesský
a sloupy jeho v poušti roztroušené,
kde hyéna se v noci na lup žene
a šakal řve; mně kobkou zdá se nyní!
I Sofie jsem báně ozlacené
zřel v slunci plát a vkročil ve svatyni,
kde lupič Moslemín svůj zbožný úkol činí.
154.
Však z chrámů starých, z nových svatyň množství
sám nevyrovnán stojíš do těch chvil,
ty lepý, nejhodnější byste božství!
Co Sion pust, co Bůh jej opustil
i dávné město své: zdaž Jeho ctil
kde vznešenější zemský stan? Tu báni
pne majestát, duch krásy zahostil
moc, slávu, sílu, čisté horování
tu v archu věčnosti, jež vzývá zbožňování.
155.
Ó, vstup! ta velikost tě nerozkruší;
a proč? ne že bys menší zřel ji snad,
však že svým duchem šíří tvoji duši,
jež roste, mohutní, až splyne v lad
s tím dómem velebným, a pravý hrad
v něm nadějí svých v nesmrtelnost zočí,
a vyvolen-li v blaženců řad
tvůj duch k nim přímo z krásy té kdys vkročí,
sám pohled v boží tvář ti neoslepí oči.
156.
Jdeš chrámem; každým krokem růsti zdá se,
jak témě Alp se zdvihá v příchodu;
jsi ztracen v této gigantické kráse,
jež mohutní, však splývá ve shodu;
ta nesmírnost má hudby lahodu;
lamp zlato, mramor, malby ozářené,
vše ladno v chrámu toho obvodu;
on předčí stavby nejvýš povznešené;
jim stačí zem, však on ji v oblacích se klene.
157.
Vše nelze obezřít; leč po části
ten velký celek vnímat! Nelze tobě
hned moře celé zrakem ovlásti,
však mnohá zátoka zve mile k sobě.
Ať volí duše tvá, co ku podobě
dům jejích nejblažších tu vytvořeno;
ať stoupá, sílí v prostoru i době,
až zvolna přijmeš plné krás těch věno,
jež rázem nemohlo ti býti objeveno.
158.
Toť našich obmezených smyslů vinou,
jimž po stupních jen pojímat je snáz:
a jako city nejhlubší se minou
vždy s výrazem, tak přenádherný ráz
té stavby přemáhá i mámí nás.
Nám hlásá její nadpozemská míra,
jak úzka naší jsoucnosti je hráz;
však jmouc nás ve svou velkost, rozevírá
nám duši dokořán, by chápala, co zírá.
159.
Zde prodli, světlem proniknout! V tom zření
je víc, než čím div krásy sytí hled,
víc nežli modliteb těch zanícení,
jež k nebi odtud vznášely svůj let,
než sláva uměn, mistrů, jímžto svět
nic nepředeslal rovného; tu zříti
sám božství zářný pramen, v nějžto vset
se zlatý písek v čisté hloubi svítí;
co může velký duch, zde malý člověk cítí.
160.
Spěj k Vatikánu; Laokoona zhlédni
a důstojnosti bolu v něm se div,
jak láskou otce šlechtí muka slední
a trpí – nad člověka trpěliv.
Boj marný! Nepustí ho nikoliv
had, jenž jak přikován ty údy svírá,
trup starcův bezmocen, ač ještě živ
se netvorovu obemknutí vzpírá,
a vynucený sten mu v bolný chrapot zmírá.
161.
Neb vládce nechybného luku viz!
To Bůh je žití, světla, poesie,
toť slunce vtělené! té tváře rys
lesk vítězný všech bojů v éther lije;
šíp jasný odletěl, - a srdce bije
mstou nesmrtelnou; krásné zhrdání
v tom zraku plá, to hněvné chřípí žije;
moc, majestát se v blescích odclání, -
a božství odkryto v tom jednom zaplání.
162.
V ten libý zjev, jenž osamělé snilce,
kés nymfě v té lásky snech se luzně zdál,
když sobě kýžíc nadzemského milce
tím videm šílela, - v ten útvar vzplál
vší víc než lidské krásy ideál,
jímž nadšená kdy požehnána vloha,
když k nebes paprskům let ducha vál
a v nesmrtelnou výši vznést se moha,
slil všechen hvězdný jas a z něho stvořil boha.
163.
A jestli Prometheus vyrval nebi
žár nám těď planoucí, toť jeho dluh
byl splacen oním, z jehož tvůrčí lebi
ten mramor básnický, ten lepý bůh
vstal k věčné slávě! Nadlidský byl duch,
jenž lidskou ruku k takému vzňal dílu,
jež svatě ctil i zhoubný času ruch:
hle, netknuta ni jedna kadeř týlu,
a čistá dýše běl ves tvůrcův žár i sílu.
164.
Kde však jest on, mé písně poutník stálý,
jenž s ní se družil v zašlých nápěvech?
Jest pozdě, - zdaž on příliš neotálí?
On mizí, poslední tu vzdává dech,
pouť končí; jeho vidy hynou v spěch;
sám ničím není již, a byl-li více
než obrazem, jenž zaplanul mi v snech,
žil, trpěl-li, - ať zastře již své líce!
Tmy zmaru zhltnou jej, stín jeho smiřujíce.
165.
Zmar stín i hmotu, život zavalí
i vše, co dědí naše křehká hlína;
vše promění jen v přízrak zsinalý,
co v nesmírný svůj závoj obepíná;
mrak na nás mží; co bylo, uhasíná,
i sláva tmí se v půlšero, jež tam,
kde temno noci věčné započíná,
k ní sklání tesknou zář – jen záře,
svit smutnější než noc – a nejsmutnější klam.
166.
Ten štve nás do propasti na výzvědy,
čím budeme pak, až se rozpadne
náš chudý útvar v ještě chudší sledy,
čím naší slávy sen, ta modla dne,
i jméno, ve prachu jež uvadne
a nezazní k nám víc; však též – ó, štěstí
to, čím jsme byli, víc již nezmladne;
jeť dost, ó, dost, žít jednou pro bolesti
a v potu krvavém tíž srdce jednou nésti.
167.
Slyš! dálkou tlumen dlouze burácí
hlas šumný, hrozný, žalobného znění
jak sten, když národ z rány krvácí
tak hluboké, že pro ni léku není;
zem puká, z temnot jejích duje hřmění;
sluj plna mrtvol, - však ta nejpřednější
ač bez koruny – královské má zření,
žal matčin v líci bledé, nejkrásnější
a děcko v náručí, - však již ho nekonejší.
168.
Ó, poupě vládců, kam jsi ty se dělo?
Jsi mrtva, národů ty naděje?
Proč na kés méně majestátné čelo
i méně milené smrt nevěje?
V tmě noci stydla slední krůpěje
ti v srdci, matko na okamžik pouhý!
Skon kvapil, k dítku s tebou káceje
I mocných ostrovů těch blahé touhy,
jimž tebou svítat měl dnů radostných věk dlouhý.
169.
Když jaré plémě vzrůstá u oráče,
proč hyneš, dítě šťastné, zbožňované?
Kdo nelká s králi, pro tebe ať pláče,
neb srdce svobody tě neustane
svým hořem želet; nad tvou hlavou vane
i její modlitba, pnouc její duhu
ti v korunu! A ty, ó, truchlý pane,
ty za rok lásky opuštěný druhu,
ty otče mrtvého, - ó, záviď muži pluhu.
170.
Byl rubášem tvůj oděv svatební,
plod lásky tvé jest popel; krásy skvost
tvé nevěsty dým zastřel pohřební
přes lásku milionů! V její ctnost
jsme skládali své víry horoucnost,
že její dítě našim někdy dětem,
až zetlíme, dá šťastnou budoucnost.
Jak hvězda pastýři nám plála světem
a náhle zanikla jak meteoru letem.
171.
Zle nám, ne jí, neb ona dřímá sladce.
Dech vrátký lásky lidu, lichý hlas
rad úskočných, janž klamat zná tak hladce
a ve sluch králů po jich žití čas
vždy zvonit uvyknul, až v bouřný kvas
lid poplaší, že zšílí! Los to běsný,
jenž kácí mocnáře, a na odraz
jich přesily svůj odpor váží děsný
a váhy obě v smír tak nutí rovnověsný.
172.
Snad takové by losy její byly…
Ne, srdce nevěří to! Krásná, svěží,
ctná bez nepřátel, dobrá bez úsilí,
a sotva choť i máť – tu ztuhlá leží!
Smrt tolik svazků přervala kdy stěží!
Neb od otce až k poddaným ten žal,-
ta mluná jiskra zoufalosti běží,
jak zemětřas by kraj ten vzbuřoval,
jenž tak, jak nejvíce jen lze, ji miloval.
173.
Hle, Nemi skryté v lesných pahorech,
tak daleko, že vichor, který duby
rve z kořenův a jehož dravý dech
plň oceánu žene přes obruby
a v povětří ji pršku pěny hubí,
mdle mine okrouhlé to zrcadlo,
jež tajně, jako zášt, ty horské sruby
vždy chladno, nepohnuto zapadlo;
tak svinutý spí had, jenž ukryl žihadlo.
174.
Tu bliž Albano zdroji svými v hloubi
se v údolí skví sesterském, a dál
se krouží Tibera, a moře vroubí
břeh Latia, boj epický kde vzplál
tím „oružím a mužem“, jenžto sklál
si k nohám říši; onde, z Říma víru
když ušel, Cicero si klidu přál;
tam – v horách Sabinských – je sídlo míru,
jež v oddech vítalo kdys Horácovu lyru.
175.
Však vzpomínám…můj poutník došel k cíli;
již musíme se loučit naposled!
Nás obou úděl skončí v malé chvíli.
Jen ještě pohled k oceánu zpět,
kde Středozemní moře vítá hled!
S hor Albanských je oko naše zdraví!
Hle, oceán, náš přítel z mladých let,
jenž od Kalpejské skály, zlý i hravý,
nás kolébal až tam, kde plyne Euxin tmavý.
176.
Až k Symplegadám! – Řada dlouhých roků –
ó, dlouhých, byť ne mnohých – vyřinula
své strasti na nás oba, slzí toky,
a sotva k splnění nás pošinula!
Však marně doba lidstvu neplynula:
nám dána odveta, - zde, u moře,
kde slunná slast nám v srdci spočinula,
jak nebylo by v zemské prostoře
již lidí kalících tu rozkoš bez hoře.
177.
Ó, kéž bych v divé poučti bytoval,
jen s krásnou vidinou tam sdružen v skrytu,
bych celým rodem lidským pohrdal
a ji jen miloval vším žárem citu!
Ó, živly, v jichžto přeúchvatném zpytu
se šlechtí duch, zda země předaleká
tu bytost chová? Či jen v bludném svitu
svých tužeb zřím ji, ana luzně čeká?
Ach zřídka taký los as určen pro člověka.
178.
Mně rozkoší jest neproniklý les,
a v slastném nadšení se tovaryší
má duše s osamělým břehem kdes,
kde z hloubi moře hudbu věčna slyší!
Mám lásku k lidem, k přírodě však vyšší,
s ní obcuji, s ní řeším úlohu:
Čím jsem? čím byl jsem dřív? a spolnost bližší
mě k všemumíru víže, k prabohu,
jejž vyřknout neumím a zapřít nemohu.
179.
Duj, temnomodrý oceáne, duj!
Sto tisíc loďstev beze stop tě zrývá!
Zem člověk pustoší, leč prostor tvůj
mu vzdoruje! Zde dílo zhouby bývá
jen dílem tvým, a jen jediný tu zbývá
Stín zloby člověka: jen jeho trup,
když v hloubku tvou co kapka deště splývá,
v ní mžikem pohřben, zapomnění v lup,
bez rakve, bez zvonů a bez hlaholu trub!
180.
Tvé pláně neznamená jeho krok;
on nezloupil, on nepodrobil tebe,
a s bídnou pýchu tvůj mu kácí tok!
Ty povstaneš – a s pohrdáním s sebe
jej setřásáš i metáš vzhůru v nebe!
On řve a s nadějí svých přítěží
k svým letí bohům, až jej hrůza zebe;
pak mrštíc zpět jím na své pobřeží, -
tak zemi vracíš jej, - tak nechať poleží!
181.
Ta loďstva válečná, jich hromové –
strach národl, jež skalné tvrze chrání, -
jichž na hradech se děsí králové,
ti hřmotní duboví leviatáni,
ač hroudě, stvořivší je, vnukli zdání,
žeť pánem tvým a soudcem v bitvy sváru:
jsou lehkou hříčkou tvému kolotání,
a jako vločka sněhu v slunce žáru,
Armády roztál pych i trofej Trafalgaru!
182.
Kol každá klesla říš, jen tvoje ne!
Karthago, Hellas, Řím, hle, čím se staly?
Tys volné zmohl je, pak zjařmené
je mnohý tyran spjal, a říše vzdaly
se robům, divochům a zanikaly.
Tys neklesl, ty vládneš svoboden
a nezměněn – krom vln, jež hrou se valí!
Tvé čelo bez vrásek, a průhledem,
se vlníš, velebně jak v prvý tvorstva den.
183.
Ty zrcadlo, kde všemocného hled
se v blescích obráží! Ať vánek hravý
tě čeří, nebo vichor, bouře let;
ať točnu mrazíš, máčíš rovník žhavý,
jsi bezmezný a nekonečný, pravý
zjev věčnosti, jsi Neznámého chrám!
I z tvojich slin se rodí netvor dravý,
a všem tvá vůle vládne končinám!
Duj bezdný, nesmírný, v svém děsu sám a sám!
184.
Já miluji tě, moře! dávno z mládí.
Toť slast, když ruch tvé hrudi se mnou hrával
jak s bublinou: tvůj proud i já – my rádi
jsme spolu dlívali, a když tvůj nával
se rozzuřil a postrachem se stával,
to lahodný byl strach a milý žas!
Jak dítě tvoje tobě jsem se vzdával
a důvěřoval tobě v každý čas
a hladil hřívu tvou, - jak nyní zas a zas!
185.
Můj úkol minul, - zpěv můj umírá
již v pouhé ozvěně, - jest dokonáno;
snu kouzlo již se mdlobou zastírá,
a půlnoční mou lampu chladné ráno
již uhasí. Co psáno však, je psáno!
Kéž jest to vzácnější! Však nejsem již
tím, čím jsem byl; již méně rozháráno
jest moje vidění, - hruď dusí tíž,
a duch můj plane mdle a míhavě a níž.
186.
Nuž – s bohem! Slovo staré, krutě nutné,
jež váhá. S bohem, kdo jste dostáli
svou sdílnou myslí na té pouti smutné
až potud poutníkovi do dáli.
A někdy vzpomínka snad zavlá-li
z těch zvuků k vám, tož nesuďte jich přísně;
Chilď klobouk se škeblí a sandály
pak marně nenosil! On všecky tísně
té pouti sám jen měj, - vy náuku z té písně.