Childe Haroldova pouť - zpěv prvý
20. 11. 2010
Childe Haroldova pouť
George Gordon Byron
Překlad Eliška Krásnohorská
Zpěv prvý
1.
Ó, ty, již zvala Hellas dcerou nebe,
ó, Muso, vybájená v pěvců snech!
S tvé výše nesmí zvát má lyra tebe,
dost jiných všedně uráží ti slech.
Ač na slavného zřídla tvého břeh
jsem spěl, kde ticho vše, krom šeptu v zdroji,
a nad zpustlým zněl chrámem Delf můj vzdech:
zvuk můj se mdlících Devět budit bojí,
by vzaly v milost svou tu prostou píseň moji.
2.
Kdys v Albioně mládec žil, ten k ctnosti
a k dobrým cestám nezahoroval,
dny nectně mrhal pustou veselostí,
sluch noci v spánku rykem burcoval;
ó, byl to hýřil, studu vzdoroval,
jen rozpustilství hříšné šlo mu k duhu;
ne mnohou v světě věc si liboval
krom kupných žen a rozkošníků kruhu
i nízkých pijanů i vyšších dobrodruhů.
3.
Chilď Harold zval se on; však odkud jmeno
i rodokmen, mně smlčet vhodno jest;
dost, že kdys valně bylo proslaveno.
Však na vždy jedna špatná ratolest –
ó, jeden šibal zlehčí jmena čest,
byť mocné znal je starý kronikář,
a žádná z hrobů vyhrabaná zvěst,
ni prósy květ ni rým, ten sladký lhář,
zlým činům nemohou dát lesk či svatozář.
4.
Chilď v slunci poledním, jak mušky jiné,
se bavil a se hřál, prost pomyšlení,
že nežli jeho krátký den mu mine,
snad jednou van jej v mraznou bědu změní.
Ni s třetinu proň ještě zašlým není,
však hůř než v protivenství s Childem bylo:
on záhy pocítil hnus přesycené;
dlít v rodné zemi se mu znechutilo,
kde se mu smutněji než na poustevně žilo.
5.
Vin prošel bludištěm, však nad vinou
již nikdy kajicnosti nepocítí.
Plál k mnohým, miloval jen jedinou,
ta jediná však nesmí jeho býti.
Ó, šťastná, ušla mu! Jak skvrnu smýti
s vnad cudných, jež by znectil políbením?
Jí nabažen by v nízkých slastí síti
byl zmar svůj ztratil urvaným jí jměním,
pryč z míru domova svým váben zalíbením.
6.
A nyní Chilď měl srdce choré zcela,
rád prchnul by a míjel rej i kvas;
prý mnohdy slza chmurná trysknout chtěla,
však pýchy v led ji sžehnla v cloně řas.
Sám v zadumání dlíval drahný čas,
až rozhodl, že z vlasti útěk zvolí
v dál moře, v pásem horkých žár i jas.
Syt rozkoší, on skorem vzýval boly
a pro změnu by šel i v temna věčné doly.
7.
Chilď Harold opustil již dům svých dědů.
Toť vážná budova, kob mohutných,
ač stará, zvetšelá již po pohledu,
však sílu zazděnu má v klenbách svých.
Toť klášter kdys; - klet, by v něm sídlel hřích!
Dřív brloh pověry, jí ku ochraně,
děv pafických teď slýchá zpěv a smích,
až mnich by v dob svých návrat věřil maně,
zvěst dávná nelže-li, těm svatým můžům k haně.
8.
Však často v bujné vřavě, při kvasu
stesk divný kmitl Childovi kol čela,
jak kdyby paměť zlého zápasu
neb nezhojená vášeň za ním tkvěla.
To zbadat nedbá ničí péče bdělá,
a Chilď své duše prostě neodmykal
jak ti, jimž úlevou je účast vřelá;
rad přátelských i soucitu on znikal,
ač neznal odolat těm strastem, jimiž pykal.
9.
Kdož miloval jej? Nikdo! Nechať zval
si hejnem k sobě rozmařilců scházky;
on lichotnými sobíky je znal,
dnů šťastných bezcitnými cizopásky.
Kdož miloval jej? Ni ty jeho krásky,
neb moc a nádherou jen kochá ženy;
kde ty jsou, družku získá bůžek lásky,
jak mol – jen leskem bývá polapena,
a mamon vítězí, kde seraf marně stená.
10.
Chilď matku měl – a nezapomněl na ni,
ač bez loučení prchnuv od ní spěl;
měl sestru drahou – nespatřil jí ani,
než počal pouť; a přátele-li měl,
i těmto s bohem dáti odepřel.
Přec nebyla hruď jeho železná!
Však ten, kdo srdcem blouznivým kdy lpěl
na málu milených, ten ví a zná,
žeť trýzeň v loučení, ne těchy líbezná.
11.
Své sídlo, domov, dědictví a statky,
své děvy smavé, jichžto luzný ret,
vlas zlatavý, zrak blankytný a sladký
by světcem v poušti mohly pozachvět
a dlouho živily v něm junný vznět;
své číše, po kraj skvostným vínem plynné,
a vše, co rozkoš loudilo by zpět,
vše opustil, by zkřížil vodstvo siné
kol břehů pohanských, kde kruh svůj rovník vine.
12.
Již v plné plachty lehký vítr vál,
jak byl by rád, že Childa z vlasti žene;
již bílé skály tratily se v dál,
až zašly zrakům za čeřeny pěnné;
pak – možno – potulky té umíněné
že líto mu, však na rtu jeho nedlí
ni slovo nářku z duše uzavřené,
kdež jiní, sklesle plačící a zbledlí,
v šum větrů veselých stesk nemužný si vedli.
13.
A v moře když se skláněl západ slunný,
Chilď harfu vzal, k níž někdy rád schýle,
jí k prostým zpěvům zabíral se v struny,
když mněl, že nikdo neslouchá té chvíle;
teď jimi projel zas, a v ladné síle
zní jeho „s bohem“ v podvečerní mrak;
loď ulétá jak na peruti bílé,
břeh dál a dále míjí jeho zrak,
když živlům dobrou noc on v posled pěje tak:
Nuž s bohem již! Můj rodný břeh
v dál modrých vod se hrouží!
V ryk příboje vlá větrn vzdech,
a racek s vřeskem krouží.
Tam za slunkem, jež odchází,
tam naše plachty vlají;
mé „s bohem“ v dál je provází;
nuž dobrou noc, můj kraji!
Jen krátká noc – a slunko zas
nám jitro zlaté zrodí;
já pozdravím jen nebe jas,
jen moře za svou lodí!
Vlast má ta tam, můj domov pust,
krb osaměl v mém domě,
teď v jeho zdech smí bejlí růst,
pes u bran vyje pro mě.
Mé panoše, pojď ke mně sem!
Co pláčeš, hořekuješ?
Jsi polekán vln otřasem
či větrem, kterým pluješ?
Zbav oko slz, jeť bohudík
loď naše silná, svěží,
náš nejbystřejší sokolík
tak bujně letí stěží.
„Ó, věj si vítr, moře duj!
Těch já se nepoděsím;
však nepodiv se, pane můj,
že teskně hlavu věším.
Můj tatíček tam zůstal sám
i matka přeubohá,
to dvé jen v světě přátel mám,
pak tebe jen – a Boha!“
„Mně žehnal otec upřímně,
však neměl tolik bolu,
hůř matky vzdychá, želí mne,
než shledáme se spolu“
Dost, hochu můj, dost toho buď!
Tvým očím pláč ten sluší,
a kdybych tvou měl čistou hruď,
mé nebyly by sušší.
Pojď, sluho můj, sem ke mně blíž!
Proč bledneš, muži statný?
Frank nepřítel – či vítr spíš
zda plodí strach ti matný?
„Ó, nechvěji se o život,
tak nejsem zmalátnělý;
však pro ženu tam v dáli vod
stesk věrný tvář mi bělí.
„Blíž jezera, kde ční tvůj hrad
mám choť i synky v chýži;
když optají se po mně snad,
což odpovím jim s tíží!“
Dost, sluho můj, dost toho znám,
oč tvé se vzdechy chvějí!
Však já, jenž lehčí mysl mám,
já prchaje se směji!
Ať žena, milka, - jedno as!
Kdo věří, že ho želí?
Druh nový setře slzu z řas,
jež přetékat jsme zřeli.
Nechť v nebezpeč se potácím,
nechť slastí čas mně minul:
ten mám jen žal, že neztrácím
nic, proč bych slzu linul.
Jsem nyní sám v tom světě kol,
v tom široširém moři;
jak pro jiné by jal mě bol,
když pro mne nikdo v hoři?
Snad pes můj kvílí, než mu hlad
dlaň cizí zkojí sytě;
však než se vrátím, dávno snad
i ten by rval mě lítě.
Nes, lodi má, ó, nes mě v spěch,
kde moře kol se pění;
nic nedbám, na který to břeh,
jen když to k mému není!
Vstříc jásám vln těm oblastem,
až zrakům v dál se ztají;
vstříc pouštím pak a propastem!
Nuž, doboru noc, můj kraji!
14.
Dál! Letí loď kraj zmizel, vítr duje
v Biskajské zátoce, té bezsenné;
dní čtvero zašlo, s pátým vystupuje
břeh nový z vodstva v zraky blaženné.
Hle, vítá Cintry horstvo vznešené,
a Tajo v hloub se řine po úbočí,
k své zlaté dani hotov zbájené;
v loď lusitánští pilotové skočí
a k břehům úrodným, kde ženci žnou, ji točí.
15.
Ó, Kriste! Blaze zříti, v kraji tom
jak nebe půvab kupí přebohatý!
Jak rdí se vonným plodem každý strom!
Jak obraz plá, kol výšin rozepjatý!
A vše chtěl zničit člověk, - škůdce klatý!
Však Bůh až napne na ty luk svůj žhavý,
kdož nejvíc ruší zákon jeho svatý;
mstou hroznou, trojnásobnou potře davy
pak galských kobylek, - svět arcivraha zbaví.
16.
Jak nejprv Lisabonem břeh tu zkrásní!
Zjev jeho nad řekou plá velebnou,
jíž na dno zlatý písek pěvci básní
a na níž plachet tisíce se dmou,
teď, dokud Albion svou ochranou
v boj sílí chabý národ Lusitánů;
jenž nadut hrdostí a ducha tmou
pěst líže, s hnusem však, jež v pádnou ránu
meč zdvihá, krutému ho bráníc Galů pánu.
17.
Vkroč v město však, jež záříc opodál
se nebeskému podobalo týnu,
a rmuť, jíž cizí zrak se nenadál,
zříš beznadějnou poutí v jeho klínu,
neb chatrč jako palác jeví špínu;
nic občana v tom kalu nepobízí,
byť v lesku slávy žil či v nouze stínu,
by čistoty dbal haleny neb řízy;
lid nemyt, nečesán, jest egyptské pln hlízy.
18.
Lid otrocký! Proč plýtváš svými divy,
ó, přírodo! Zde pro tak bídný kmen?
Hle, mezi věnce hor a dolin nivy
jak Cintry slavný eden rozložen!
Čí štětec nebo péro zpola jen
zná líčit, zrak co stíhá oblétaje?
Tím zjevem smrtelník víc oslněn,
než pěvec, kterýž elysejské kraje
kdys uzřel, žasnoucím je věkům odmykaje.
19.
Skal srázy, s korunou zdí klášterních,
a na jich bocích korkovníky sivé,
jich mechy zrudlé v žárech slunečních,
kře v stínu vpadlých roklí, rosně mživé,
svit něžně modrý na zátoce snivé,
třpyt oranží, jenž tmavou zeleň zlatí,
řek horských po útesech skoky divé,
hor svěží révy, vrby na úpatí,
vše v mocný plane zjev, jenž v krásy háv se šatí.
20.
Tož zvolna slézej křivolakou stezku
a často vrať se zrakem s výše své,
hleď nový půvab ve vzdušnějším lesku!
Pak spočiň v domě Matky bolestné,
kde skromný mnich rád vítá pocestné
legendou mnohou, zbytky svatých těl.
Zde hříšní káli se, a v pověstné
té sluji tam Honorius dlouho dlel,
an peklem na zemi si nebe získat chtěl.
21.
A semotam, jak přes balvany skočíš, -
tu nemni, že to zbožné mysli zjev:
blíž cesty mnoho hrubých křížů zočíš;
ční v paměť na smrtný tu vztek a hněv,
neb tu, kde oběť prolila svou krev
a křičíc padla dýkou vražedlnou,
kdos potom zkřížil práchnivých dvé dřev,
a nachovou tu zemi zříš jich plnou,
kde život ochranou se nectí spravedlnou.
22.
Hle, na stráních neb níže v dolin lůně
jsou zámky, králové kde dleli kdys,
kol nich vlá kvítků divokých teď vůně
a zhaslá nádhera v nich spí; a viz –
ty věže, knížecí ten hrad, kde tys,
ó, Vathku, Anglů synu nejbohatší,
svůj ráj si zbudoval, jak neznal bys,
když vykouzlí si přepych, seč jen stačí,
že mír vždy opouští stan jeho sebe sladší.
23.
zde dlels a k rozkoši kul mnohý plán
pod věčně spanilými hor těch čely,
však teď, jak čin, jenž lidmi nežehnán,
tvůj příbytek jak ty jest osamělý;
teď bujné býlí kryje chodník celý
v ty pusté síně, prázdné portály;
zas nové naučení mysliteli,
jak slastí zemských los je nestálý;
jen třeba času vln, by v nic je zavály.
24.
Hle dům, kde rokovali vůdci v sněmu!
Tam Britu krušno zřít jak ve plamen!
Hle, v čapce bláznovské jak diademu
běs malý, šklebivý, jenž od ramen
až k patám oděn v tuhý pergamen,
tam sedí, prstem po listině klechtá,
již zdobí řada pečetí a jmen
i znaků, jichž si váží slavná šlechta;
pak stáčí ji ten kluk a plných plic se chechtá.
25.
Ten rarach pitvorný se „smlouva“ zval;
on pány v Marialvském domě spletl,
jim – jestli mozky měli – mozky vzal
a lidu planou radost žalem zhnětl.
Klam chochol vítězův tu k zemi smetl,
co prohrál boj, to shrábla státní lest;
ó, marně vůdcům našim vavřín kvetl!
Teď běda vítězům – a zbitým čest,
když triumf dobytý tak bídně zmařen jest.
26.
Vždy, po válečné oné poradě,
při Cintry jmeně necht Britsko zchvátí;
by rdělo by se panstvo v úřadě;
jen kdyby schopno bylo studem pláti!
Jak může potomstvo čin taký zváti?
zdaž rekům, o svou slávu přehraným,
jich vlastní národ nebude se smáti,
jim, potupě dnů příštích vydaným,
že škůdcům podlehli již v útěk zahnaným?
27.
Tak myslil Chilď, když samotou své dráhy
v tom horstvu bloudil, těkavý ten host.
Kol sladký rozhled, - on však prchal záhy
jak vlaštovice v letu, klidu prost.
Též přemýšlet však naučil se dost;
duch jeho někdy v dumání se halil,
a rozum šeptal mu, by na mladost
tu svoji bujnou pohrdání svalil;
pak, hledě pravdě v líc, zrak bolně se mu kalil.
28.
Hej, na koně! Již na vždy zůstaví
těch krajin mír, ač lék mu v duši line;
je vzbuzen, střásá rozmar hloubavý,
však číš ni milka není, co mu kyne,
Co vábí jej. Kde asi odpočine?
Sám nezná cíle svého blouzení,
však ještě mnoho pestrých zjevů mine,
než tažnou chut mu zkojí umdlení
a srdce utiší snad moudré zkušení.
29.
Přec Mafra žádá prodlení, kde žila
kdys nešťastná královna Lusiadů;
zde církev se dvorem se pomísila,
hrabátka, mniši sběhlí ve hromadu,
a mše i bujný kvas šly po pořadu.
Však babylonská nevěstka svůj byt
v tak honosném tu zbudovala hradu,
že zapomněl krev jejích činů lid
a shýbnuv koleno, ctil nádhery té třpyt.
30.
Kol romantické vrchy, plodné sady!
Ó, kéž jsou vlastí svobodného rodu!
Co Childův zrak tu slastně zočil vnady,
v té pouti letu co tu za lahodu!
Nech honbou zbrklou její nepohodu
zve lenoch, jenž se z křesla nevzruší:
tou dálnou, dálnou cestou na pochodu
jak dýše sladkost v horském ovzduší
a život, jehož mdlý ten klid ni netuší!
31.
A za horami, které v dálce blednou,
niv méně žírných roveň pozavládá;
ves obzor objímá pláň nedohlednou,
jíž konec v širé dálce zrak jen hádá,
zříš meze Španěl! Ovčák pase stáda,
jichž hojné rouno kupec ocení;
však bravu bezpečí teď zbraně žádá,
kraj úpí v nepřátelském sevření,
a každý hájí své, sic vrah vše poplení.
32.
Hispanie kde k sestře své se vine,
mníš, jaké meze dělí obě říše?
Kde pozdrav žárlivých dvou korun kyne,
že Tajo burácí, je v různo líše?
Neb Sierry se mračí do strmé pýše?
Či jak zeď čínská, umělý snad val?
Ni zdiva bašt, ni horstva šeré výše,
ni hlubokých tu řek ni srázných skal,
jak tam, kde od věků lem Španěl depce Gal.
33.
Jen potok stříbrný tu šplouchá v běhu,
a sotva jmenem označili jej,
ač sočí dvoje královsví s těch břehů
si nepřátelsky vstříc, kde na vln rej
zří klidně pastýř, vetknuv nad ručej
svou hůl, - však hrdě vědom hranic říšských
jak velmož pyšný; takýť obyčej:
chlap španělský se štítí bratrů blízkých,
jeť lusitanský rob mu nejbližším všech nízkých.
34.
Než od hranic se valně vzdálí chod,
hle, temné Guadiany proud se pění;
tu pochmurný zná hukot z jejích vod,
tu starých kolozpěvů hlaholení.
Kdys chvěl se břeh ten od zástupů vření,
když Maur i rytíř, v zbrojích blýskajících
tu mřeli, haslo silných pokolení!
Helm křesťanů i turban nevěřících –
proud v směsi krvavé rval z tísně bojujících.
35.
Hispánsko bohatýrské, ráji smavý!
Kdež prapor, který vzpjal Pelayo, rek,
když Ceuty zrádce prvně svolal davy,
jež krví gotskou zbarvily dno řek?
Kdež rudé korouhve, jež mnohý věk
tvým synům ku vítězství vláti zříval
a rozháněti vrahy na útěk?
Kříž rudě plál a půlměsíc se stmíval,
kdež v ohlas Afriky sten maurských matron splýval.
36.
Či nezná zvěst ta v sterých zpěvánkách?
Ach, taký hrdinův jest úděl celý!
Když žula tlí a památky jsou v tmách,
jen pastýř v písni déle reků želí!
Ó, skvostný dozvuk, v nějž se sláva vtělí!
Skloň, chloubo, zrak – hle! Jak tvé bytí licho!
Zdaž kniha, pomník vrátkým dobám čelí?
Tys v pohádku se poděla, ó pýcho,
když pochlebenství spí, když křivní dějin ticho.
37.
Vstaň, Španělsko! ať syn tvůj v před se vzchopí!
Hle, rekovnost, tvá dávná bohyně,
tě volá, nemává však bleskem kopí
ni chocholem svým rudým k výšině;
teď létá v dýmu střel, a mezi ně
ret její mluví hromem v ryku děl;
ráz každý křičí: Vzhůru, hrdinně!
Či slaběji zní její hlas, než zněl
kdys v andalusský břeh, zpěv válečný když pěl?
38.
Ha! Slyšíš kopyt hrozivou tu bouři?
Či nezní v stepi bojovný řev zloby?
A neviděls, čí krev se z šavle kouří,
a bratrů nespasils, než smetli v hroby
je tyrané a tyranů těch robi?
Z hor do hor kmitá smrtelných ohňů pás,
kmit tisíce vždy srazí v smrtelné mdloby,
kol sirné vedro zjíždí smrti mráz;
jak dupne bitvy běs, chví národy ten ráz.
39.
Hle, nahoře tam stojí obr, svár!
Kštic krvorudé hady v slunce zdvihá,
dlaň žhavá v smrtné střely vpouští žár,
zrak vše, co plamenem svým letmo stíhá
neb nač se děsně upře, v popel sžíhá,
a k nohám jeho kovovým se tlačí
duch zkázy, jenž tu na oběti číhá,
neb dnes tré národů, jež na se kvačí,
mu v poctu prolijí krev nade vše mu sladší.
40.
Kdo bratra, přítele tu neželí,
zří s obdivem vojsk lepou rozlohu!
Těch stuh a krojů výstroj veselý,
lesk různých zbraní, vzpjatých v oblohu!
psi váleční se řítí z brlohu
a s vytím na lup zuby cení hlady.
Hon kyne všem, leč triumf nemnohu!
Hrob zhltne lví tu podíl ve své hřady,
a zhouba radostí div sečte svoje řady.
41.
Tré praporů se hrdě v blankyt vzneslo,
tré vojsk se chystá v smrtonosný shon,
tré jazyků se modlí, trojí heslo
zní: Francie! Španělsko! Albion!
A vítězství! – vrah, oběť, přítel – on,
jenž chrání onu, marně vždy ji chrání!
Jak nemohlo by nalázt doma skon!
Jsou pastvou vranám v Talaverské pláni
a mrvou polím, jichž se zmocnit je všech přání.
42.
Zde budou hníti, ctižádosti blázni!
Cest krášlí drn snad, kryjící jich prach!?
Klam lichý! Jsou to nástrojové zkázní,
jichž zláme stotisíce tyran vrah
a zahodí, když stele v rum svých drah
si lidská srdce! Proč? Pro snů svých zrůdy!
Či může zvěčnit královský svůj nach?
Smí zvát svou vlastní byť jen hrstku půdy
krom té, v níž rozpadnou se v posled jeho údy?
43.
Ó, Albuero, hřbitove ty slavný!
Když před časem, jenž rychle burácí,
tě deptal poutníkův oř neúnavný,
kdož tušil, jak tvá pláň se zkrvácí?
Mír padlým! Ať jim sláva odplácí
a triumf oslzí jim za odměnu!
Než nový vítěz jiné pokácí,
dav bude žasna slouchat tvému jmenu,
jež písním chatrným snad chvilkovou dá cenu.
44.
Nech milců bitvy! Buď jim přáno hráti
hru o život a pro čest mařit dech!
Čest, - jež jich prachu sotva duši vrátí!
Nechť jedno jméno slaví zhouba všech!
Však nectno, hanět čistý zápal těch,
kdož k obraně své vlasti blaze hynou!
Jim byl by k hanbě babský žití běh,
jenž snad by mrzce skončil smrtí jinou,
snad svárem domácím, snad loupeživou vinou.
45.
Chilď osamělou cestou rychle spěl
k Seville hrdé, nezmožené ještě!
Je svobodna, byť lupič v plen ji chtěl!
Však brzo vpád v ni zatne drsné kleště;
zdí úběl zčerná od žhavého deště!
Los nezvratný! Vzdor pyšný marně šálí,
kde zmar svou smečku spouští, hladem třeště;
sic Tyrus, Ilion by dosud stály
a ctnost vše přemohla a vraždy růst se bály.
46.
Však nevědomy příští hodiny,
zde chvíle v radovánkách ubíhají.
Syn nekrvácí z ran své otčiny!
Ples veselý a zpěv tu oplývají.
Ne trouby vřesk – zde lásky struny hrají;
mam vášně otroků svých modlou jest,
a mladá hýřivost, již půlnoc tají,
zde páše sladké hříchy velkých měst,
až chví se zdi, kde pnou své stíny nad neřest.
47.
Však jinak venkovan. On s tesknou ženou
zrak těžký sklání, nechtě patřit v dál,
kde zřel by vinici svou zpustošunou,
v níž horký, dusný války dech by vál.
Zde nevíří, když večer hvězdný vzplál,
fandango při klokotu kastanět.
Slast kdyby znal, již ničí, mnohý král,
zlých trudů slávy zanechal by hned,
a bubnů třesk by spal, a šťasten byl by svět.
48.
Co čilý mezkař popěvá té chvíle?
Zdaž lásku, Boha, báječný-li děj,
jak prostý zpěv mu jindy krátil míle,
an bystrých zvonků cinkot splýval v něj?
Teď zpívá chvátaje: Viva el Rey!
Choť roháč, Carlos, proklet rýmů řadou,
klet Godoy, klet i den, jenž vedl jej
vstříc královně, již modrých očí vnadou
on k hříšné lásce vzňal, jež dovršena zradou.
49.
Pláň širá, věncem srázů vroubena,
jichž témě maurské vížky z dálky značí,
jest hustě rázem kopyt zraněna
a její pažit spálený se mračí.
Tu stopy nepřítele kol se zračí:
zde stráže při ohních, zde stany stály;
zde bodrý sedlák ztékal hnízdo dračí!
Vždy s pýchou poví to a vytkne v dáli
ty často vyhrané i prohrané tam skály.
50.
A koho cestou potkáš, kdo jde mimo,
znak šarlatový na své čapce nosí;
zvíš, koho míjet, koho zdravit přímo –
dle barvy. Běda, zjevno-li, že kdosi
tou známkou věrnosti se nehonosí!
Nůž ostrý jest a hbitě bodne zášť;
ba zlé by Francouz pocítil tu losy,
jen kdyby dýky hrot, již halí plášť,
znal šavlím odolat – a palbě děla zvlášť!
51.
Hle, na výši Moreny chmurné čelo
kol nese baterií strašnou tíž;
kam zraky obrátíš, tam horské dělo,
a cestou zrytou, palisádu zříš
i zatopený příkop; dál i blíž
čet postavení; stráž svůj obvod hlídá;
Tu ve skalách zas nakupená spíž
se s koni v boudách z došků zrakům střídá,
tu doutnák žeřavý, tam z kulí pyramida. –
52.
Zvěst příštích vražd! Leč ten, jenž pouze kynul –
a slabší despoty s jich trůnů shání,
ten na okamžik nyní odpočinul,
jen kratinké si zráčil pomeškání;
však brzy zdvihne metlu svou v té pláni,
ves západ učiní svou obětí!
Hispanie! Ty zplač v den účtování!
Sup galský pevným křídlem povzletí
a davy synů tvých ti srazí v podsvětí.
53.
A musí mřít, co mládo, pyšno, statno,
pro zvolníkova panství zpupný zdar?
Buď poroba či hrob – zda nic již platno?
Vzrůst násilí neb Španěl pád a zmar?
Zdaž moc, jež lidem dělí losů dar,
jich prosbám nedá vniknout ku osudí?
Jest marno, zoufalý oč krve var,
vznět vlastencův, soud mudrcův se trudí,
kmet umem, ohněm jun, muž ocelem své hrudi?
54.
A proto gitaru svou nedotknutou
zda dcera Španěl na vrbu-li věší,
žeť ženou, nedbá, zbroj si snoubíc krutou,
jde hlasně pějíc v zápol s války běsy?
Ač jindy hlédnout na jizvu se děsí
a sýčka houknutí se leká chvěle,
zří o šik teď se tříštit šavlí lesy
i bodáků, a přes mrtvoly vřelé,
kde Ares váhal by, jak Pallas kráčí směle?
55.
Kdo podivil se jejím činům ději,
kéž v klidu zřel jí, kouzlem ženy jat!
Zrak černější než černý závoj její,
slov jejích libý, lehce hravý lad,
tvar lepých údů, víc než dívčích vnad,
kštic hedbáv, jenžto v nic um štětce zvrátí!
Kdo děl by, že ji Saragossy hrad
zřel hrůze ve tvář gorgonskou se smáti
a šiky ztenčujíc se v žatvu slávy hnáti?
56.
Je milý sklán – slz potlačila zdroj;
jí vůdce kles – hned sama vůdcem byla;
šik prchnul již – zpět zchvátila jej v boj;
vrah couval – v čele stihačů v něj bila.
Kdy láska drahý stín tak oslavila?
Kdo za pád vůdcův takou odvěť dal?
Kdy děva mužů zmar tak napravila?
Kdy rukou ženy tak byl potřen Gal,
dde divý zuřil boj a rozbitý čněl val?
57.
Přec mužatkami nejsou Španěl děvy;
jsou ke všem kouzlům lásky stvořeny,
ač v boji bratrům svým se rovny jeví
a v hrozný šik se mísí nadšeny.
Toť holubice, které splašeny
dlaň klovou na miláčka sáhající,
i stálostí i něhou vznešeny
jsou nad cizinky žvastem plýtvající;
jsouť ducha vyššího – ne méně krásných lící.
58.
Prst Milkův důlek vtlačil na znamení,
jak jemna brada, v niž se vykroužil;
ret, hnízdečko to vzletných políbení,
zve k rekovství, by muž jich zasloužil!
Zrak divou krásou plá! Jak zatoužil
bůh Phoebus tvář tu sžehnout, jen tím sladší,
že v milostný svůj žár ji pohroužil!
Kdo kras by hledal, sever kde se mračí?
Jak bledý, chudý, mdlý žen půvab tam se zračí!
59.
Stem pěvců slavený ty zeměpáse,
kol jehož haremů teď zní můj zpěv,
an z dálky vzdává hold tak luzné kráse,
že uznal by ji cynik, v líc jí zřev;
ó, rovnej hurisky své, jichžto zjev
i vánku zastřen, by ho neroznítil,
ó, rovnej k vnadám španělských je děv!
Tamť prorokův je ráj! Tamť jej jsem cítil,
těch děvic andělských kde černý zrak mi svítil.
60.
Ó, Parnase, jejž hled můj obletuje!
Ne ve blouznivých snů jen příznacích,
ne v kraji báječném, jejž píseň snuje,
však v divé kráse, v rodných oblacích,
v hor majestátu, na tvé skráni sníh!
Ó, což tu divu, o tobě že zpívá
mdlý poutník, nejskrovnější pěvců tvých?
on ozvěny tvé toužným hlasem vzývá,
ač žádná Musa již v nich křídlem nezachvívá.
61.
Snem bývals mým! ty, jehož slavozvěsti
kdo nezná, nezná božských lidstva met!
Teď tebe zřím! však stydno, žel mi jesti,
že chabě tak tě velebí můj ret!
Když pomním na tvé dávné věštce zpět,
tu chvím se jen a koleno mé klesá!
Hlas tlumím, nepouštím se k tobě v let,
zrak pod pochmurný baldachýn tvůj nesa,
a na tebe že zřím, jen tiše duch můj plesá.
62.
Mně přáno víc než větším mistrům zpěvu,
jimž v dálných vlastech los jich dlíti soudí!
Jakž byl by nehnut posvátností zjevu,
jenž obdiv těch, kdož nezřeli ho, loudí?
Nechť již Apollo v sluj sem nezabloudí,
a ty, Mus trůne, změněns v jich jen hrob,
tvým okolím duch jakýs ladný proudí,
zní vzdechem vánku, tichem skalních kob,
a v zdroji zvučném plá svit jasný jeho stop.
63.
Nuž, s bohem teď! Jen abych se ti klaněl,
má píseň odbočila na tvé prahy;
ty zastínils mi syny, dcery Španěl,
jich osud, každé volné hrudi drahý!
Tak zdraví tě můj zpěv i zrak můj vlahý!
Teď vrátím se. Však s velebením těch míst
dej upomínku, ostatek mi blahý,
jen jeden nesmrtelný Dafnin list,
a nedej tužby mé snům marným za kořist!
64.
Však v mládí Hellady tvůj okruh ztěžka
byl půvabnějším věnčen děvic květem,
a sotva Delfy as, když pěla kněžka
pythickou hymnu s nadpozemským vznětem,
sbor zřely hodný, aby sladším vzletem
zněl ke cti milostných mu zpěvů hlas,
než andalusským kráskám, žáru dětem!
Ach, kéž jim dán již míru klidný jas,
jímž Hellas šťastna jest, ač slávu svál ji čas.
65.
Jeť krásna Sevilla i hrdě slyne
svou silou, slávou věků minulých,
leč Cadis, na břehu jenž dále kyne,
se v sladších zvěstech skví, však málo ctných.
Ó, rozkoši! Jak vábný jest tvůj hřích!
Krev mladistvá když kypí, ó, kdo zdolá
mam opojivý mocných kouzel tvých?
Kol číháš, zpola cherub, hydra zpola,
a sterá tvářnost tvá všech tužby svodně volá.
66.
Když Paphos zahynul, a všemohoucí
sklál čas i bohyni, jež vládne všemu,
sem prchla, ponebí kde stejně vroucí,
i nesla rozkoš k toho moře lemu,
jsouc věrna moři, věrna však jen jemu!
V těch bílých zdech jí přáno přijetí;
ne jeden chrám však zasvětil se sněmu
těch, kdo ji ctí: jí vzniklo v zápětí
hned tisíc oltářův a palných obětí.
67.
Kdy s jitrem noc, den s večerem se minou,
vždy nad hýřivým hejnem zde se rdí;
zpěv zní tu, věnce růžové se vinou,
a rozpustilství nenasytně bdí,
by rej šel za rejem. Zde s bohem dí
všem čistým slastem, čí zde domov stálý!
Nic nevadí, že vonný dým z těch zdí
vždy vlá a mnišské kadidlo se pálí,
což s láskou v spolku jest neb střídá se i šálí.
68.
Jest neděle, den posvátného klidu;
ký křesťanský jej as tu slaví zvyk?
Hle, jak jej světí velká slavnost lidu!
Zda slyšíš lesů krále temný ryk?
Krev supě nozdrou, tříští dřevce pik,
až rohem strašným oře, jezdce sklátí!
Víc žádá nabitého cirku křik!
Dav třeští, vida útroby jej rváti, -
ni aspoň zdánlivě zrak žen se neodvrátí.
69.
Den lidstvem zasvěcený tvůrci v dík!
Znáš dobře, Londýne, den Páně ctíti!
Tvůj statný měšťan, dělník, učedník
tvář všední spláchli, švarností se svítí.
Tuť kolesky a jednospřežky zříti,
ba vozík nejprostší je dobrý v nouzi;
vše v Hampstead, Harrov, Brentford ven se řítí,
až herka mdlá se dále klusat vzpouzí
a posměch závistný těch, kdo jdou pěšky vzbouzí.
70.
Ten s vystrojenou kráskou na tvé Temži,
ten raději silnicí, kde pevná země;
ti k Richmondhillu, ti se k Waru hemží,
ti k Highgatu, a věru nedaremně!
Proč to? boeotské stíny, ptáte se mne!
Toť aby pocta byla oddána
tam dvěma slavným rohům přetajemně
a přísaha tam strašná konána,
jež pitkou slaví se a tancem do rána.
71.
Vše blázní, - ty zas po způsobě svojí,
ó, Cadise, jenž z modra moře čníš!
Jak z rána devět zazní na orloji,
tví zbožní růžence se chápou již
a souží svatou Pannu, kromě níž
tu není panny as, - by s každé hlavy,
co hlav tu jest, vin četných sňala tíž.
Pak proudem v cirkus! Mladých, starých davy
i prostých, vznešených, - táž kratochvíl je baví.
72.
Již v prostor ohrada se odmyká,
tlum tisíců se vzhůru kupí za ní,
dřív než hlas trouby prvně proniká;
kdo zpozdil se, již nevtlačí se ani,
co donů, grandů kol! však nejvíc paní,
jež laškujícím očkem střílet znají,
leč přeochotně hojí koho ranní;
jich mraznou pýchou muži nezmírají,
nechť pěvci, v srdci šíp, tak při měsíčku lkají.
73.
Hluk rozmluv tichne. S bílým chocholem
a s šerpou, s ostruhami, s kopím pružným
se čtvero jezdců blíží s úklonem
až k ohradě, vstříc činům dobrodružným.
Oř každý pyšně skví se jezdcem mužným,
jenž odvahou-li blýskne za dnešek,
ples davu, přízeň děvic holdem dlužným
mu vzdají lepších činů hodný vděk;
cti nesklidí víc král ni slavných bojů rek.
74.
Hle, v šatu skvoucím, v jasném pláštíku
tu matador jde středem nohou hbitou
i dychtí rozehnat se po býku,
tom králi stád, však chůzí ostražitou
dřív zkoumá půdu, závadou-li skrytou
cos nehrozí mu v širém prostoře;
jeť oštěp jeho zbraní bleskovitou
v met do dálky; víc nelze bez oře,
jenž často za jezdce krev cedí v pokoře.
75.
Slyš, znamení! Dav zírá, přimrazen
trub trojím vřeskem v tichu přehlubokém
jak živá zeď! Hle, brloh odhrazen,
a mocné zvíře jedním vpadlo skokem
i depce písek, divně kroutí okem,
však na odpůrce slepě nezamíří, -
tam, onam čelem hrozí před útokem
a mrštným ohonem svým vztekle víří;
zrak jeho rudě plá a zřenice se šíří.
76.
Teď náhle stanul, upřev zrak. Ó, pryč,
pryč! Chystej kopí, hochu odvážlivý!
Tvá chvíle přišla: zahyň – nebo znič
teď dovedností útok jako divý!
V čas uhnou skokem oři bojechtiví;
býk zpěněn pádí, ne však nezkrušen;
hle, z boku rudě plyne proud mu živý,
on prchá, krouží, bolem rozrušen, -
hrot stíhá hrot, a shon jest řevem přehlušen.
77.
Zpět kvapí. Oštěp teď i pika marny
i ztrýzněný těch ořů divý cval;
ač hroznou zbraní vládne bitec švarný,
zbraň marna, marnější tu pevný sval!
Kůň jeden poražen již dokonal,
a druhý – děsno! – rozpárán se třese,
zříš útrob ruch, jež brotí krve kal;
ač k smrti zraněn, kolísavě pne se
a s jezdcem neklesá, jejž bez pohromy nese.
78.
Býk lapá dech, vře krví, v posled zuří,
až zraněn, vyděšen se staví střed,
pik zlomky, dřevce trčí z plece tuří;
ač znavil jezdce, není konec běd!
Teď matadoři svižně skočí v před,
plášť rudý vlá, meč bystré rány metá!
Jak hrom se zvíře ještě řítí zpět, -
vztek marný! rouška kmitla rychloletá,
zrak divý zastřela, - býk upadá, - již veta!
79.
Kde páteř s týlem širokým se sbíhá,
zbraň smrtná jako v pochvu zabodla se,
býk sklesnout vzpouzí se, vaz ještě zdvihá,
až sklonil jej, vděk vřavě mnohohlasé.
Tak skončil nestenaje, nezápase.
Vůz vystrojený vjel, naň tělo zdvihli,
což sladkým pohledem té sprosté chase;
jak blesk se čtyři plaší koně mihli,
a s býkem pádí ven, div, že je zraky stihly.
80.
Toť zábava, jež vábí jinochy
i děvy španělské. Ta rozkoš nízká
a krvavá z nich činí divochy,
jichž pomsta při jiného mukách výská.
Jak často svárem pobouří se víska!
Ač nepřítel zve všechny řadem v boj,
dlí mnohý doma přec, až chvíli získá,
kdy na přítele tajně tasí zbroj,
by pro nejmenší spor hned prolil krve zdroj.
81.
Však zašla žárlivost, i s těmi klíči
i s vetchou stráží, chytrou duennou,
s tím vším, co duši šlechetné se příčí,
čím přísný staroch bdíval nad ženou,
vše zniklo v temnost dobou proměnnou.
Kdož volným jest, jak děvy Španěl byly,
než válka šlehla sopkou plamennou,
když ve pletencích tancem zavířily,
an v nitru měsíc plál, vždy milencům tam milý!
82.
Ó, často byl Chilď Harold miloval
neb lásku snil, tan žár-li pouhé snění!
Teď nepohnut jen pout svou sledoval,
ač nepil jestě z Lethe zapomnění.
Však naučil se pravdě té, že není
nic dáno lásce blažšího než křídla;
ač krásnou, sladkou zdá se, jí se pění
přec jed tak hořký z rozkošného zřídla,
že květná koruna vždy vadla jí a řídla.
83.
Však nebyl slepý pro tvar malebný,
ač naň jak mudrc patřil s chladnou hrudí;
ne že by moudrost zrak svůj velebný
k těm skláněla, když ctnostmi jsou tak chudí;
však vášeň ulétá či v klid se znudí,
a hřích, jenž rozkošný svůj hrob si stele,
mu pohřbil naděje, jež sotva vzbudí.
Hle, oběť zašlých slastí! Na tom čele
los Kainův psán, a hnus to žití stíhá celé.
84.
Zří klidně v dav, prost pochmurného hněvu
neb závisti, ač sám dlí opodál;
snad měl by účast v tanci, v jarém zpěvu,
kdo však by plesal, když jej osud sklál?
Ples žádný smutku jeho neodvál;
přec ještě s démonem svým zápasíval,
a blíže krásky zamyšlen kdy stál,
kdys touto písní vylil citů příval
Vstříc vnadám, rovným té, jíž za dnů blažších zpíval.
Krásné Ineze.
Ó, nesměj se mých skrání chmuře,
s mé líce úsměv na vždy vzat!
Však na vždy zachraň nebe v hůře,
bys plakala – a marně snad!
A ptáš se, jakých bolů hadem
mé slasti tajně podryty?
Chceš muka znát, jichž v srdci mladém
mi neumírníš ani ty?
Ni láska to, ni zášť to není
neb ctižádosti nízký žel,
co vzněcuje mě k povržení
vším, po čem kdy jsem touhou vřel.
Toť únava, jež na vše v žití,
co zřím a slyším, nevraží;
i krása mě jen hořem sytí,
ni oči tvé mě neblaží.
Toť ony těžké, dumné mraky,
jež vleče v duši věčný Žid,
an za hrob nesmí upřít zraky,
dřív nemůže však nalézt klid.
Ký psanec ujde samu sobě?
nechť krok sto krajů zamění,
mne všude stíhá, v každé době
mráz žití – démon myšlení.
Nechť pro jiné v tom plno těchy,
co dál a dál mě odpudí!
Kéž sen svůj střehou libodechý
a jako já se nevzbudí!
V kraj mnohý bloudím, pamět kletá
mi mnohá tíží němou hruď;
mou těchou je, že z trýzní světa
znám nejtěžší, již buď co buď!
Co jest to nejtěžší? To zříti,
ty úsměvná! buď daleka!
Ó, neodvaž se odestříti
to peklo v srdci člověka.
85.
Buď s bohem, Cadise! buď dlouho zdráv!
Stáls pevně, vše když kolísalo vrátce;
byls prvním hájcem svobody a práv,
byls posledním, když přišla doba, vzdát se!
A za dnů hrůzy jestli při šarvátce
tvé dláždění se rodnou krví zlilo,
tož padl ze všech synů tvých jen zrádce!
Krom šlechty všecko šlechetno tu bylo,
jen panstvo cizincům se v poutech poklonilo.
86.
Jeť taký Španěl, také snáší losy.
Vždy za svobodu mře, jež uniká;
lid bez krále, rob, jež svou krví rosí
říš malátnou, když vůdce utíká;
vždy věren zrádcům, jichž se odříká,
i zemi, davší mu jen život holý!
Vždy znova za volnost se potýká,
boj pýcha volí, křivda zas ji skolí,
a „boj až na nože!“ zní heslo z niv i polí.
87.
Kdož více zvěděti chceš o Španělích,
čti o nejkrvavějších svárech zvěst!
Co pomstě na nejkrutějších nepřátelích
lze vykonat, zde vykonáno jest!
Meč pádný, nůž, jejž tajně svírá pěst,
zbraň každá ukována v zápas dravý!
Nuž, chraňte sestry své a žen svých čest,
ať kletý tyran váš se zakrvaví,
ať takých vrahů váš čin bezmilostný zbaví!
88.
Zdaž pro mrtvé tu v pláč kdo pohřížen?
Hle, kol ta spousta kouřících se plání,
hle, ruce zrudlé od vraždění žen,
ti nepohřbeni, fenám ponecháni
neb dravým hejnům ptactva za lup dáni!
A sup čím pohrdne, - ať bílé kosti
a skvrny po tom krve prolévání
v znak strašný se tu jeví budoucnosti!
Tak pochopí jen vnuk dnů zašlých události!
89.
Však ještě není konec toho díla,
a žádný lidský zrak ho nedohlédne!
Hle, s Pyrenejí nových vojsk jde síla!
Co zemí zjařmených zří sem k té jedné,
sem v Španělsko, jež volno-li se zvedne,
víc uvolní jich, než Pizarro spjal
kdys v porobu! Již stará křivda bledne:
los Quitu blaho za odplatu dal,
kdež zemi mateřskou rve násilí a žal!
90.
Ta všecka krev již vpila Talavera,
Barossy divy, skutky přeúžasné,
ti mrtví, které zřela Albuera,
zdaž ochránili Španěl právo jasné?
Či není míru ratolesti spasné?
Kdy po bouřích tu vzejde pohoda?
Co strastiplných dnů as ještě zhasne,
než lupič vzdá se toho národa
a v zemi zdomácní strom cizí – svoboda!
91.
A ty, můj příteli! jejž marný bol
teď vzývá, an v mou píseň náhle dýše!
Meč kdyby tě byl srazil v smrti dol,
los taký truchlit zakázal by pýše.
Však bez vavřínu sklesnouti tak tiše,
jen jednou hrudí slaven v světa šíru,
mřít nezkrvácen, kdežto sláva píše
si v paměť jména menších bohatýrů:
ó, co jsi učinil, že tak jsi zesnul v míru?
92.
Ty, první v lásce mé, tak předrahý,
jak srdci mému nic již draho není!
An ztratil tebe den můj neblahý,
ó, neodepři, bych tě vídal v snění
a vždy zas tajně zplakal v probuzení,
když vědomí zas bolest vřelá zchvátí!
Tvé máry obraznost má v rozechvění
vždy oblétá, až hruď má v prach se vrátí
a s oplakaným ten, jenž pláče, bude spáti.
93.
Toť první píseň touhy Childovy,
a koho dál sna vábí zvěstmi svými,
víc jemu příští stránka vypoví,
ač smí-li pěvec črtat dál své rýmy.
Žeť toho dost? Ó, kritiko, jen přijmi
a shov, bych pěl, co spatřil poutník v dáli,
an jinde bloudil kraji slavenými,
v nichž památníky starověku stály,
než ruce barbarské svět řeckých Uměn sklály.