Korzár - zpěv třetí
Korsár
George Gordon Byron
Přeložil: Čeněk Ibl
Praha, tiskem a nákladem Dra Ed. Grégra 1885
Zpěv třetí
„Come vedi – ancor non m’abandonna.“ –
Dante
1.
Víc milostné, než v západ dospěje,9)
se chýlí slunko k horám Moreje;
ne chmurný třpyt, jejž severní zří pás,
a živé záře bezoblačný jas.
K vln zeleni se žlutý paprsk shoup‘,
a v jeho zlatě chvějná hoří hloub.
S ostrova hydry od aiginské skály,
bůh radosti jen s úsměvem se dálí;
ač nectí ho již kraj ten oltáři,
rád na něm prodlí, rád jej ozáří.
S hor stínů kvapě na pomořský mys
tvůj záliv líbá, slavná Salamis!
V nach temní dlouhý modrých vrchů řad,
kdy slunce záblesk na ně kyprý pad‘,
hra něžných barev po jich temenech
běh jeho značí, jeví nebe dech,
až zastíněna zem i hlubina,
a za Delfami Jasoň usíná.
Byl taký večer, nad nímž paprsk bled‘,
když, Athény! váš Mudrc naposled
jej tady zřel. Jak lepší vaše četa
svit zdržet práhla, jenž jí vraždil kmeta!10)
Ne – ještě ne – hle slunce v prodlení
nad horou dlouží chvíli loučení;
však truchlý jas ten pro smrtelný zor,
a tmavo druhdy slastné modro hor:
mrak stříti zdá se Fébus na kraj ten,
jímž nikdy dříve nešel zamračen;
však prv než klesl za Kitharion vrch,
číš hoře vypita – duch toho prch‘,
jenž nechtě prchnouť ni se báť, žil, mřel,
jak nikdo žíť ni mříti neuměl.
Leč ejhle! na dol s výšin Hymettu
královna noci spěje v poletu;11)
jí sličné líce výpar nehalí,
hlasatel bouře v žárném úskalí;
paprsek luny sbíhá s římsy hloub,
kde přijímá jej vděčně bílý sloup,
a míhá nad minaretem se chvíc,
kde symbol její stkví se půlměsíc
kde stínný dýchá olivový háj,
mdlý Kefisu běh dumnou šumí báj,
smutečná cypřiš tam, kde mešita,
nad kioskem12) vížka prokmitá,
a sám a chmurný v svatém tichu tom
blíž Theseova chrámu palmy strom,
vše přioděno v pestrý barev háv –
že tupý zrak jen přejde nevšímav.
Egejské moře tišíc dalný šum
uspává v hrudi živlů sporný tlum;
v jemnější barvy rozpjalo řad vln,
jenž safírův a zlata stříbra pln
se stíny mnohých výsep v jedno stkán,
jež mračí se v ten smavý oceán.
2.
Proč, Athény, hnou myšlénky mé k vám?
Vždyť jiný předmět nyní opěvám;
leč kdo můž‘ rodné moře vaše zříť,
a pěj co pěj, nad vámi neprodlíť?
Tak jména toho kouzlo převládá,
že do každé se řeči vepřádá.
Kdo nad vámi zřel slunce zapadnout,
zda zapomene na ten světa kout?
Nezbrání srdci čas ni vzdálenost,
by k Cykladám si neklenulo most!
Ni cizí zvuk ten v jeho zpěvný hlas,
Korsárův ostrov váš byl v dávný čas –
kéž se svobodou vaším by byl zas!13)
3.
Zapadlo slunce – kleslo za hory,
s posledním kmitem srdce Medory
v noc klesá zoufalství – pryč třetí den,
on nevzkazuje – nejde – nevěren!
Vál lehký větřík, žádný bouře sten.
Loď Anselmova včera připlula
S tou zprávou jen, že vůdce minula!
Byl Konrád té by plachty dočekal,
teď jinou věstí divý zpěv by hrál.
Vál noční vánek – ona bdělá chodí
vyhlížet, co by naděj zvala lodí;
na výši sedla truchlá – touhy spěch
ji posléz i půlnoc na mořský hnal břeh;
tu bloudí, a že vlna kropí šat,
nic nedbá aniž myslí na návrat.
Necítí – nevidí – jí neznám chlad
než ten, co mrazem na srdce jí paď;
až obávání tak se jistým stalo,
že zřít jej by ji rozum, život stálo!
Posléze přišel – smutný člunu vrak,
střet‘, kterou hledal, nejprv mužstva zrak;
krvácí mnohý – všichni poroucháni –
ta hrstka vše co ví – že zachováni.
Pochmurně, mlčky od druha druh ždá,
zda o Konrádu smutný doklad dá:
ten onen rád by sňal úst závory,
by hlas jen k uchu nestih‘ Medory.
Té rázem svitlo – přec se nezachvěla
pod ranou sudby, kterou osaměla;
tak vznešený cit v pěkném tvoru tom,
jenž síly své se nezdál povědom.
Plakala – lkala – dokud naděj znala –
kdy po všem – měkkosť nemřela, jen spala;
a nad tím spánkem síla vstala díc:
„ký strach, kde lásce nezůstalo nic?“
Tak nad přírodou mocnou jevívá
se ve horečce síla třeštivá.
„Stojíte zmlklí – aniž slyšeť dbám,
co hlesli byste – dobře já to znám –
přec chvějnému by retu ptáť se chtělo –
povězte rychle – kde to drahé tělo.“
„Nevíme, paní! – div že nesem‘ hlavy,
zde jeden však, že není mrtev, praví;
zřel krvácet jej – v poutech – však prý živ.“
Dál neslyšela – marný boj těch čiv –
s myšlénkou každá buší žilka – trne –
z těch slov jí v duši mrákota se hrne:
se potácí a klesá v náruč mdlob –
snad ve vlnách by byla našla hrob,
by zaslzených mužů hrubé paže
nespěly v pomoc, jakou soucit káže:
Jí oceánem siný rosí ret,
líc ovívají, až dech přišel zpět;
zvou služky její, kterým svěří pak
tu mdlobnou krásu jejich truchlý zrak,
a s tížnou věstí v Anselmův jdou byt,
vítězství krátké jemu oznámit.
4.
V té divé radě divná slova vrou,
zda pomoc lepší výkupem či mstou;
vše na mysli tu mají pirati,
jen sebe ne, tou péčí nejati;
duch Konrádův jim nedá zoufati.
Nechť cokoli jej stihlo – ti, jež vodil,
buď živa zachrání jej, nebli v podíl
mu smrť, jej pomstí. Běda vrahovi!
Ta věrná hrstka zle se opoví.
5.
Seyd mračný seděl v tajné síni žen
zajatce svého sudbou zamyšlen;
pomysly jeho zášť a láska vlní,
jak Konrád nebo Gulnára je plní;
u jeho nohou otrokyně milá
trud duše by mu ráda skonejšila;
úzkostný sýlá k jeho brvám zrak
postřehnout – marně – soucitu v nich znak;
zdáť k růženci 13) se jeho skloněn hled,
však v duchu zří svou oběť krvácet.
„Den, pašo, tvůj! slét‘ triumf na tvou skráň –
jat Konrád – zbytek pokácela zbraň!
Lós jeho určen – zemře: osud ten
si právem klidí – příliš nehoden
přec tvého záští; myslím, v náhradu
za krátkou volnosť nabyť pokladů,
jež nashromáždil, nebyl by zlý kup;
věsť hlásá, drahný pirátův že lup –
kéž paša můj jest toho pánem! – An
osudným bojem tak sláb – sledován –
a střežen – snadno byl by v kořisť dán.
Leč sťat-li jednou – zbylá jeho láj
s bohatstvím ujde v bezpečnější kraj.“
„Gulnáro! – démant nejbohatší dej
každičkou krve jeho za krůpěj;
za každý jeho vlásek zlatá báň
panenským třpytem sviť a žebroň zaň;
arabských bájí slonové snes sloupy –
vše poklady ty přec ho nevykoupí!
tím vším by nežil ani hodinu;
jen vědomí, že moc mám k zlosynu,
že v rukou mých se spoután svíjí souží,
mu život ještě na okamžik dlouží,
až pomsty žízniv muka vymyslím,
co nejdýl trápí než smrť koncem jim.“
„Ne, Seyde! – nemíním slabiti tvou zlosť
přes příliš právnou zmírnět na milosť:
bohatství jeho tobě žádám jen –
tak uvolněn zdaž byl by svoboden?
Půl zbaven moci své a družiny
jat moh‘ by býť v tvůj pokyn jediný.“
„Jat moh‘ by býť! – a já bych se ho zřek‘
jen na den – kdy jej v moci má můj vztek?
Si nepřítele pustit! – komu vděk?
aj, tobě, sličná přímluvkyně! – tvá
ctnosť vděčná tak se odplatiti dbá
vlídnému Giauru za milostný čin,
jímž tebe šetřil jen, všem nesa zhyn;
neviděl ovšem jaté krásy druh –
mých díků rovněž náleží mu dluh –
teď slyš! mám radu pro tvůj něžný sluch:
já nevěřím ti, ženo! tvých slov znění
jen spečeťuje všechno podezření.
Kdy vynášel tě spoustou plamennou,
neždála’s prchnouť v jeho ramenou?
Rci, však ne, nedbám, co mi odpovíš,
rdí zločinná tvář vyznáním se již.
Tož, milostenko, na se pozor měj
a nejen jeho tolik žití dbej!
A ještě slovo – ne, již dosti dnes.
Buď kleta chvíle, kdy tě z ohně nes‘
ten bídný chám! Že raděj plameny –
však ne – teď lkal bych láskou zmámený –
tvůj tě varuje nyní pán; zda víš,
bytosti zrádná, že ti zlomím spíš
tvou peruť vilnou, než mi uletíš?
Ne slovem zuřiť hněv můj zvyklý jest:
dbej sebe – pomni, na zrádu ký trest!“
Vstal - a pryč zvolna zamračen se bral,
s hrozbou se loučil, vztek mu z oka plál.
Což málo znal on ženy povahu,
jíž hrozby mračí marnou výstrahu.
I málo tušil, čeho schopno tvé,
Gulnáro, srdce, když je láska jme.
Urážkou vidí jeho pochybnost,
netušíc hloubky, z jaké soucit rost.
Jest otrokyní – od té zajatec
jen jménem liší se, cit družný přec
smí věnovať mu; hněvu nedbala,
půl nevědomky v sráz se vydala
nevážíc pašův vztek, až vznik ten boj
myšlénky – hoře ženského to zdroj.
6.
Den míjel za dnem – dlouhý, trudný, týž –
a duše jeho nezkrotila tíž,
jež mezi bázní, pochybou se rodí,
kdy každá chvíle sudby hrůzu plodí,
kdy každý krok, co blíže dveří stoup‘,
můž vésti jej, kde topor ždá a sloup;
kdy každý hlas, jenž k uchu jeho zní,
můž ze slyšených býti poslední.
Tu hrdou mysl kdyby schvátil děs,
ji hotovou by zemříť nenalez‘;
zemdlena byla – byla snad i skleslá,
však mlčky smrtné útrapy své nesla.
Kdy zuří boj a hučí vichřice,
myšlénkou není pokdy trápit se;
leč spjat a přikut ve žalářní hnus,
za kořist vydán všaké střídě hrůz;
ve vlastní srdce nazírati vinné,
přemítať o tom, ký ti osud kyne –
znáť, že již pozdě sudbě uniknouť,
hodiny čítať, jež tvou staví pouť,
nemíti přítele, by vzmužil tebe,
a jiným řek‘, smrť že ti darem nebe,
kol nepřátele ku lži hotové,
jichž pomluvou ti slední vzdechové
se poskvrní; před tebou muka, jež
můž‘ duše snésti, leč zda tělo též?
Kol věže vítr skučnou píseň dul,
dvojnásob hlasný hrom se nad ní ssul;
blesk za mřížový prošlehával pás,
mu vítán víc než polárnice jas:
k zářícím prutům vztáhl okovy
přitáhnouť touže zákmit hromový.
Prosebně k nebi ruku skutou zdvih‘,
by soucitný jej zničil blesku mih:
bezbožná prosba i kov marně ždály –
hrom neudeřil, bouře hučí v dáli;
třesk chábnul – ustal – cítí samoten,
jak druh by zrádný povrh‘ jeho sten.
8.
Minula půlnoc – dveří mohutných
krok lehký došel – stanul – hnul se – ztich‘;
zaskřipla závora, - vrz‘ klíče chřest:
již srdcem tušil – Gulnára to jest!
Nechť hříšná třeba, strážnou světicí
se jemu jeví v pusté temnici,
tak krásná, jak jen poustevníkův sen
se malovati může roztoužen;
však změněna, co zřel ji naposledy:
víc rozechvěna, líce její bledy.
Naň spěšný pohled vrhla z temných řas,
jenž: „zemřít musíš“ pravil dřív než hlas.
„Ba zemřít musíš – pomoc jedinou
vím, ačtě zlá – přec muka horší jsou.“
„Věz, paní! co mé rety řekly již
posléze, řkou zas – Konrád stále týž.
Nač starostliva psancův o život
chceš měnit ortel, jenž mých činů plod?
Já dobře klidím pomstu Seydovu
za zbojnosť mnohou dřív i po novu.“
„Nač? protože – ó, jen se pamatuj,
jakému lósu vyrval’s život můj!
Nač? – mohla-liž tě bída zaslepit,
bys nevěděl, co ženský řídí cit?
A mám-liž vyznat? – ač se srdce vzpírá,
pronésti nahlas, co hruď ženy svírá, -
protože’s – přes vše viny – hruď mou jal:
strach – díky – pak soucit šílnou lásku vzňal.
Ne, nemluv, známou neříkej tu věsť,
tvá láska jinde – moje marna jesť;
nechť vroucnost oné stejna, krása větší,
mé nepodstoupila by nebezpečí.
Tvé kdyby srdce v jejím mělo chrám,
já býti tvou – zde nebyl bys ty sám.
Choť psancova – a o svém pánu neví!
Ká doma práce jest té milé děvy?
Leč nemluv nyní – držán vlasinou
meč nad hlavou se vznáší tvou i mou.
Odvahu máš-li a chceš na svobod‘,
tu vezmi dýku – vstaň – a za mnou poď!“
„Ba – v těch řetězech! s touto výzdobou
přes hlavy spící kroky milo jsou.
Tys zapomněla – v útěk-li ta stroj?
Či tento nástroj líp se hodí v boj?“
„Korsáre nedověrný! získala
jsem stráž, jež za plat v odboj dozralá.
Jedinké slovo mé – jsi vazby prost:
jakž bez přispění byla bych tvůj host?
Já od shledání pílila své době,
v špatném-li čems, tož vina k vůli tobě.
Leč jaká vina – Seydův trestať hřích?
Krvácet musí tyran za svůj pych!
Ty chvíš se – duše má však změněna –
za křivdy všecky chce být pomstěna.
On nařk‘ mě tím, čím srdce zhrdalo,
jež v otroctví se věrně poddalo.
Jen směj se! – však on nemá proč se smát;
nebylo tehdy ve mně ještě zrad,
tys nebyl příliš drah – leč on to řek‘ –
i dobře klidí retu svému vděk
ti žárliví a sužní tyrané,
co dráždí tak, až vzpoura zaplane.
Mé lásky nikdy neměl – koupil mne –
as draho – dostalť srdce nekupné.
Já byla roba nereptavá: leč
děl, s tebou prchnouť že jen jeho péč
mi zbránila. Ty víš, jak lže ta řeč –
však úkorným těm věštcům nechať v žal
jich výrok zlověstný se pravdou stal.
Ne k prosbě mé smrť tvoji odročil,
milosti chvilkové jen účel byl,
mně k zoufalství ti nových muk přát dýl.
Můj život rovně jak tvůj ohrožuje,
jen panské choutce své jej zůstavuje:
až prchavých vnad i mne bude syt,
tu zeje pytel – blízko moře kryt!
Což jsem já hříčkou pro dětinův chtíč,
jen pokud není pozlátko vnad pryč?
Já spatřila tě – milovala – vším
povinna tobě zachránit tě mním,
bys nemoh‘ zváť mne tvorem nevděčným.
Leč kdyby nebyl k takým hrozbám sáh‘,
(a dodržet zná, kdy se zapřisáh‘,)
zachráníc tebe šetřila bych paši,
Teď cele tvá jsem – nic mne neodstraší:
ty nemáš rád mne – neznáš mne – krom zlou.
Ach! láska ta – i zášť – mé první jsou –
o, zkus mou věrnosť! dél bys neváhal,
ni žáru v srdce východním se bál:
ten spásy tvé jest majákem – teď loď
mainótskou v přístavu ti jeví, poď!
však v síně, kterou naše vede pouť,
spí tyran Seyd – a nesmí procitnouť!“
„Gulnáro! – nikdy necítil jsem dosud
svou slávu sešlou tak, svůj bídný osud.
Seyd nepřítel můj: krutá jeho pěsť
však chtěla zjevně tlupu moji smésť.
A s válečnou já proto lodicí
šel zhubit zhoubce mečem v pravici:
ten zbraní mou – ne skryté dýky hrot –
žen chránce nejde spící na život.
Tvůj zachránil jsem rád – ne pro to však –
čin šlechetný mně neber naopak.
A nyní s bohem! – utiš se tvá hruď!
Noc kvapí – poslední můj spánek tuť!“
„Spi, spi! kůl hotov, jitro růžové
kol něho zří se svíjet údy tvé.
Já slechla rozkaz – nechci shlédnouti –
ty zhyneš-li, chci s tebou klesnouti.
Můj život – láska – záští – víra dána
vše v sázku tu – hleď! jenom jedna rána!
A marný útěk bez ní – stíhání
jak jinak ujít? křivdy, strádání,
mou truchlou mladosť, pustých roků čas
ta rána setře strachů zhostíc nás.
Leč Korsárovi že jen vhod je meč,
ne dýka, zkusím, ženská ruka seč.
Stráž podplacena – mžik by skončil vše –
nuž shledáme se jisti neb již ne;
chybí-li páž má slabá, rubáš pak
tvým nad lešením tká mně ranní mrak.“
9.
Než odvětit moh‘, vratmo zmizla v dál,
kam napjatým ji okem sledoval;
a řetězů jak mohl sebrav smyk,
jich délku krátě, duse jejich ryk,
ze dveří prostých závor kroky ved‘,
jak spoutaným lze údům, v rychlý sled.
Točí se chodba, neví kam, tou tmou,
ni lampa kdes, ni stráže jaké jsou:
zří záblesk – má-liž za ním jít
či lépe nedbať na ten slabý kmit?
Krok šťastná hvězda vede – svěžesť v líc
mu vane, ranním vzduchem dýchajíc –
tu pavlač volná – nebe jasná tvář
poslední hvězdy posýlá mu zář:
však nehrubě dbá toho – jiný svit
z podálné síně zraku jeho třpyt‘.
Tam za ním dal se: pootevřen vchod,
vnitř bledý paprsk nedá znáti hmot.
Ven spěšným krokem vyšla postava,
stanula – vrací se – zas postává –
Toť ona! V ruce ni dýka – ni nůž –
„Dík útlé hrudi – ta ne vraždit můž‘!“
Zas pohléd‘ k ní – hled její zdivočen
se děsí, náhlý polekal ji den.
Setřásla na zad vlajných kučer šlář,
jenž clonil hruď a téměř halil tvář,
jak šíj by byla dlouho klonila
pod hrůzou jakous, co ji tížila.
Teď střetli se – znáť jejím na čele,
jak ruky spěch cos nechal zardělé –
ta barva vše co viděl: kles‘ mu duch –
zločinu jistou známkou – krve pruh.
10.
Boj mnohý viděl – muky přemítal,
jež vině svojí uchystané znal; -
byl zkoušen – trestán – okovy mu snad
na pažích vtisklé na vždy bude znát:
však nikdy bitva – žalář – viny hlod –
všech jeho citů nejmučnější rod –
tak nesrazil mu v každé žilce krev,
jak zmrazil ji té rudé skvrny zjev.
Ta skrovná viny stopa krvavá
jí všechno krásu s líce strhává!
Krev byltě vídal – nehnut vidět můž‘ –
kdy tekla v boji, neb ji prolil muž!
11.
„Jest vykonáno – již již střásal sen –
Korsáre! zhynul – draho’s vykoupen.
Vše slova nyní marna – pryč – jen pryč!
Loď čeká – svitá – od branky zde klíč.
Ta hrstka získaným teď zcela mou,
ti ke zbytku tlupy přibudou:
pak ruku mou můj ospravedlní hlas,
až kletým břehům plachta vzdálí nás.“
12.
Zatleskla v ruce – letí chodbou stín,
na útěk schystán Řek i mouřenín;
sběhnou se mlčky, vazbu rozepnou,
zas horským větrem údy volny jsou!
Však na srdce tak těžký pad mu žel,
jak želez cent by tam se přenášel.
Slov nemluveno – pokynula jen
a tajný průchod k moři otevřen.
Již město vzadu – došli ve běhu
vln tančících si žlutém po břehu.
Za nimi Konrád, od ní dá se vést,
nic nedbá, spasen-li čí zradou jest.
Tak marný byl by vzdor, jak Seyd by žil
trest viděti, jejž hněviv usoudil.
13.
V loď vešli, plachty vánku rozpjaty –
vzpomínkou sterou Konrád dojatý
v dumání kles‘, až před ním pozdvih‘ mys,
kde posléz kotvil, obrovský svůj rys.
Ač od noci té krátký času tok,
jest jakby hrůz a vin a hoře rok.
Co stínem hory dalným stožár jel,
on rukou zakryv líce v smutku dlel.
Pomýšlel na vše – Gonsalva, svůj sbor,
vítězství letmé, mdlící ruky vzdor,
on na vzdálenou myslil družku svou:
ohléd‘ se – Gulnáru zřel vražednou!
14.
Tvář jeho hlídala až nelze víc
jí štítivou a mraznou snésti líc,
a divokosť ta, jejím očím cizí,
v pozdních se slzách rozplývá a mizí.
Přiklekla k němu, ruku jeho mkne:
„Ty můžeš odpustit, byť Allah ne;
čímť bez černého skutku byl bys? hleď!
nech výčitky si ještě – šetř mne teď!
Čím zdám se, nejsem – noc ta rozchvěla
můj mozek – nedej zšílet docela!
Bez lásky mé – ač míň bych měla vin –
ty nežil bys, mně – klnout – za ten čin.
15.
Myšlénkám jeho křivdí, zločinu
bezděčnou znáť on v sobě příčinu;
však nemluvnou si mysl uzamknul
v nejhlubší, zmlklý, chmurný ňader důl.
Loď vod a větru přízeň nese v před,
záď obskakuje modrých vlnek sled;
kraj obzoru se v dáli jeví bod –
to stěžeň – plachta – loď se noří z vod!
Jich bárku hlídka její zočila
a šíř se plachta větru bočila;
velebně koráb blíži svou k nim nes‘,
na přídě spěch a v lubu střelby děs;
blesk zahlédli – jim blízko výboku
zapadla kule syčíc v hluboku.
Z němého snění Konrád vztýčen vstal,
zas obvyklou mu radostí zrak plál;
„Toť má – vlajka rudě krvavá! –
mně dosud někdo v světě zůstává!“
Ten signál znají – pozdrav vracejí,
člun rázem shodí, plachty stáčejí –
„Toť Konrád! Konrád!“ jásá paluba,
až řádu, kázni hrozí záhuba.
Vesele patří, hrdě sledí krok,
jimž opět slézá lodice své bok.
Všem blahý úsměv drsnou tváří letí,
páž hrubá div se zdrží od objetí.
On přešlých nehod polozapomněv
jim vůdcovský zas vrací pozdrav, směv,
srdečně tiskne ruku Anselmovu,
a vítězným se pánem cítí znovu.
16.
Když plesných citů přešly návaly;
žel jim, že bez rány jej získali;
vypluli k pomstě – býti známo jim,
že ruka ženy vládla činem tím,
jich královnou by byla – prostředek
míň k srdci berou než ten hrdý rek.
Směv tázavý a šepty kolem jdou,
žasnoucí oko na Gulnáru prou;
a tu, jež chloubou jest i hanbou žen,
již neděsila krev, zmáť pohled ten.
Prosebný točí ke Konrádu zrak,
a stáhši závoj mlčky stojí tak;
pokorně kříží paže na hrudi,
jíž – on-li spasen – osud netrudí.
Nechť sebe horší zavedl ji blud,
ač zámezný v ní zla i dobra pud,
přes hrozný zločin ženou doposud!
17.
To Konrád vida v srdci znamenal
nenávisť k činu – nad hořem tím žal;
co učinila nesmyje slz proud,
a nebes hněvný musí trestat soud:
leč – stalo se; jakkoli provinilá,
proň dýka bodla, proň se krev ta lila;
on na svobodě! – za něj všecko dala
pozemské blaho, i co v nebi ždála!
Teď k otrokyni temnooké vzhléd‘,
ji brvy sklopit nutí jeho hled;
jak vyměněna všecka teď se zdála:
bojácna, slaba, pokorna tu stála,
tvář barvu mění v bledosť smrtelnou,
jen skvrna ta má červeň znatelnou.
Vzal ruku její – chví se nesměle –
tak útlá v lásce – v záští z ocele;
stisk chvějnou ruku tu a z vlastních ruk
mu vyšla pevnosť, hlasu chvěl se zvuk.
„Gulnáro!“ – neodhlesla – „dívko milá!“
pozdvihla oko – odpověď tam byla –
vzskočila – klesla jemu v objetí:
tu kdyby nebyl dal jí prodleti,
smrtné by srdce neměl ve hrudi,
leč – zle či dobře – pryč ji nepudí.
Snad – jenže ňádra ozvala se v čas,
v něm slední zbytek cnosti byl by zhas‘.
Však odpustila by i Medora
jediný polibek ten od tvora
tak sličného; jej křehkosť věrný dala –
rtům, na něž láska dech svůj včarovala,
rtům – jichžto vzdech tak libou vůni skal,
jak perutí svou Mílek by ji vál!
18.
Své pusté výspy v soumrak dopluli,
jim úsměvem i skály kynuly:
jak včeliček úl přístav pln je šumu,
kol zvykle zaří hlásné ohně s chlumů,
kýl člunů letmých čeří zátoku,
je pěnou honí delfín v poskoku;
sám skřekot racka drsně kvíkavý
se vítavé zdá pištět pozdravy!
U každé lampy oknem zářící
zří obraznosť jich druhy robící.
O! domova co tak můž‘ světit slast,
jak pohled kýžný s bouřných moře brázd?
19.
Zář světel k nebi stoupá odevšad,
v nich Konrád hledá Medory své hrad:
nadarmo pátrá – divno všem – jen ten
že mezi byty ve tmách ponořen.
Věc divná – vždy jej vítával ten třpyt,
ni teď snad nezhas‘, a jen pozakryt.
Hned první loďka ku břehu jej nesla,
však loudavě mu hbitá tepou vesla.
Ó! kéž mu peruť nad sokolův let,
by k výši té moh‘ šípem doletět!
Kdy k odpočinku ustal člunu běh,
nedočkav nedbá, až se zblíží břeh,
a do vln skočiv pěny dělí, již
přeznámou oku stezkou stoupá výš.
Vrat věžních došed – stanul – žádný ruch
z vnitř nepronikal; vlád‘ kol noci duch,
zatloukl – ni krok ni hlas – ač víc buší,
nevěstí, že kdo na blízku jej tuší;
tlouk‘ – leč jen slabě – ruka chví se mu,
odpíráť služby srdci těžkému.
Vchod otvírá se – známý tváře tah –
však ne ta krása, již objemouť práh‘.
Rty její němy – dvakrát svými chtěl
se ptát, a vždy mu dotaz na rtech mřel.
Kahánec chopil – vše ten poví jas –
uklouzl ruce, pádem plamen zhas‘.
Nehodlá čekať, až zas obživne,
jak neždál by tu do návratu dne;
však temnou chodbou prokmitává sem
do stínu světlo novým paprskem;
v síň kroky dones‘ – oko spatřilo,
co nechtíc věřit, srdcem tušilo!
20.
On nekles‘ – nekles‘ – neodvrátil zrak,
a ztuhly čivy prve chvějné tak:
hled upřev zíral – jako bol náš zírá
že marně, ví, však zmaru nechce víra:
Tak ticha, krásna byla za živa,
že půvabněj‘ i smrť tu prodlívá;
a chladné kvítky v ledné ruce její14)
posledním stiskem tak se něžně chvějí,
jak bezcitná by spánek líčila,
a šalbou tou přec k pláči nutila:
ty tmavé třásně víček sněhových
cos halí, že se mysl hrozí jich.
Ach! nejvíc oko smrti jeví moc,
jež s trůnu světla ducha sráží v noc;
blankytné kruhy v slední noří tmu,
jen šetříc ještě půvabu kol rtů –
však rtové ti přec vzpírají se smát,
jak chtěli by si chvilku klidu přát;
Leč bílý rubáš, každý vrkoč ten,
jenž dlouhý – krásný – mrtvě rozestřen,
byv do nedávna letních vánků hrou
ve stálém boji s stuhou věncovou –
to – pak ta siná tvář – vše kořisť mar.
Proč on je zde – když ona dána v zmar?
21.
Neptá se slůvka – vše teď povědělo
na první hled to mramorové čelo.
Dost – zemřela – což na tom, jak se dělo?
Dob lepších čáka, láska mladosti,
zdroj sladkých tužeb, něžných starostí,
tvor jediný, jenž bez záští mu mil –
najednou vyrván – a on zasloužil
ten osud; však míň tím se nesoužil.
Říš míru dobrým připravena jest,
a nikdy hříšným nelze tam se vznést‘.
Svéhlavci – hrdopýšci – jichžto blud
své blaho připjal k bídě zemských hrud,
tou jednou ztrátou všecko tratí – snad
maličkost – leč kdo s tím se loučí rád,
več všechnu rozkoš svého žití klad‘?
Vzhled mnohý vážný, oko stoika
běd neneznalá srdce zamyká;
duch mnohý chřadný ukryt za úsměvy,
jež nejmíň sluší, kdo je nejvíc jeví.
22.
Kdo nejhloub cítí, nemívají slov
té trýzni, jež jim svírá ňader krov;
kde v tom se sbíhá tisíc myšlenek,
že v žádné není hledaný v nich lék,
tu zjevit duše taj, slov žádných dosť,
nebť pravda hoři nedá výmluvnosť.
Hruď Konrádovu mdloba sklíčila,
že ztrnutím div život cítila;
tak nyní sláb – hle měkkost matčina
v ty divé oči krásť se začíná,
až dětsky pláčí: slabosť mozku tak
se hlásí, bolu neuleví však.
Ron slz těch nikdo nezřel – snad by zřen,
tok žalu marný nebyl vyroněn:
ne dlouho tekly – v odchod setře je,
zlomeno srdce – zhasla naděje.
Vychází slunce – tmav den Konrádu;
noc nastupuje vždy v něm u vládu.
Tma nejtemnější jesti mysli mrak,
slep nejslepější kryje žalu zrak!
Jenž vidět nemůž, nesmí, - bočí v stín
v noc čirou nestrpě býť provodín.
23.
Pro něhu stvořen – ku zlému byl hnán,
přečasně zrazen, dlouho klamáván;
vše city čisté – jako ve sluji
padává krůpěj – tvrdnou, ztemňují,
míň čisty prošlyť zemská zkoušení,
a kleslé – zmrzlé – v posled zkamení.
Však skálu ryje bouř a drtí blesk,
tak v jeho srdce hrom té rány třesk‘.
Ve stínu skály drsném kvítek rost‘,
ač tmavý stín, květ pod ním zkázy prost.
Hrom přišel, obé zničil jeho klín,
i žuly pevnosť i zrůst liliin.
Po lilji lístku nezbylo, kde padla,
tu bez památky uchřadla a zvadla;
ochránce chladný v černé kolkolem
roztříštěn kusy neplodnou kryl zem.
24.
Jest jitro – tehdy v ústraň jeho stěží
si troufá kdo; přec Anselmo šel k věži.
Tam nebyl Konrád – neviděl ho břeh,
do noci výspu plašný zběhal spěch:
a druhé jitro – třetí hledať zve,
až jeho jménem samo echo mdlé;
nadarmo prošli vrch a slůj a důl,
na břehu našli člunu řetěz půl;
naděje živne – koráb za ním plul.
Vše marno – měsíc plyne přes měsíc,
a Konrád nejde – nepřišel již víc.
O jeho lósu nikdy zpráv ni stop,
zda s hořem živ či zoufalstvím kles‘ v hrob!
V družině dlouho smutkem želen pán,
a družce jeho pěkný pomník dán:
proň na památku kámen nestaví –
smrť pochybna – dost v činech oslavy;
Korsára jméno nechal v budoucnosť,
s ním tisíc vin a jednu spojiv cnosť.