Lara (1885) - zpěv druhý
Lara
George Gordon Byron
Přeložil: Čeněk Ibl
Praha, tiskem a nákladem Dra Ed. Grégra 1885
Zpěv druhý.
1.
Noc mizí – páry, kadeře to hor,
se rozplývají s jitrem přes obzor.
Svit budí svět. Má člověk nový den,
by minulosti sklad byl rozšířen,
a skrovný, slední přišel zbytek blíž;
však mocná zdvihá příroda se již
jak z kolébky své; slunce v blankytě,
na zemi život, kvítí v pažitě,
zář ve paprsku, svěžesť lije proud
a zdraví dýchá vánek v každý oud.
Nesmrtný tvore! viz ty jasu zdroje,
a plesně zvolej, vroucně : „To je tvoje!“
Patř, pokud blahé můž‘ tvé oko vřít,
sic přijde zítřek tobě vše to vzít:
žal kýkoli nechť k marám tvým se kloní,
ni zem ni nebe slzy neuroní;
nespadne lístek, nestáhne se mrak,
nevzdychne větřík pro tě silně pak;
jen zahýří v svém plenu červů hrsť,
a hlínu tvou na plodnou zdělá prsť.
2.
Jest jitro – půldne – na Othovo zvaní
do sině hradní scházejí se páni;
nadešla chvíle, která stanoví
smrť, život příští slávy larovy,
kdy Ezzelin svou stížnosť předněse,
a cokoli jest říci, řekne se.
Své slovo zaručil, slib Larův dán,
že řádně bude půhon vyslyšán,
Proč nepřichází? Na ta odhalení
žalobce tuším příliš sobě lení.
3.
Již chvíle prošla, Lara jesti zde,
s dověrnou v sebe, chladnou tváří žde;
proč nejde Ezzelin? pryč hodina,
a reptání se zdvihať počíná;
mračí se Otho: „Přítele já znám,
o slovo jeho nebuď bázeň vám,
zde čekejte ho, dosud-li je živ;
na mezi mých a páně Lary niv
měl v údolí své přístřeší; můj hrad
by takým hostěm býval poctěn rád;
pan Ezzelin by též byl nepohrd‘,
leč předchozí kýs důkaz přání zvrt‘
jej nutě, by se k dnešku připravil;
své slovo, jež jsem zaň byl zastavil,
zas dávám v zástavu, neb sám chci česť
rytířství jeho na svou vzíti pěsť.“
To dořekl a Lara děl: „Zde dlím,
bych na tvou žádost dopřál ucha zlým
cizince bájím, jehož jazyk, řeč
by byla srdce ranila mi, leč
on blázen se mně málem podobal,
neb aspoň lájcem chrlícím jen kal.
Já jeho neznám – mne on poznal snad
kdes v končinách – však čemu s tím si hrát.
Tu žvastu předveď – nebo v slově stůj.“
Tu chvíli rdě se pyšný Otho vrh‘
svou rukavici, čepel z pošvy trh‘.
„Poslední výběr nejlépe mi vhod,
za hostě mého odpoví můj hrot.“
S tou bledou tváří, změn kde není stop,
jakkoli blízký jednomu z nich hrob,
tou pevnou rukou, jejíž chladnosť praví,
že šerm jest jí obvyklý a hravý,
s tím klidným sic, však nelítostným okem
zbraň ochotnou s svým Lara skřížil sokem.
Nadarmo kol nich sevřen pánů sbor,
vztek Othův nechce, by se klad‘ mu vzdor;
potupná padla se rtů jeho řeč,
jen dobrý může obhájit ji meč.
4.
Byl krátký zápas; Othův slepý vztek
dal chlubná prsa na dopadný sek.
Krvácel, padl; ne však smrtná rána
jej na zem skácela, obratně dána.
„Pros o svůj život!“ Neodvětil nic
a s půdy rdělé nebyl by vstal víc:
neb v okamžik ten Larovo se čelo
demonskou barvou téměř celé stmělo;
a vzteklej‘ máchá hněvná jeho zbraň,
než nepřítel kdy svojí mířil naň;
byl vážně sebrán celý v šermu prv,
teď nezkrotně mu záští sálá z brv;
tak málo šetří soka, který kles‘,
že když mu zástup zdržel paže,
div neobrátil na ty hrotu zlosť,
kdo tak se chtěli vkládať o milosť;
však úmysl ten rozvaze se poddal;
leč okem dosud upřeným jej bodal,
jak marný boj ten zřel by zhrdlivě,
jenž soka skácev nechal na živě;
jak zkoumat chtěl by vzdálenosť a dobu
od rány dané k oběti své hrobu.
5.
Odnesli Otha v krvi, lékař brání
na ten čas všemu mluvení a ptaní.
V síň sousední se druzí zabrali,
on rozpálen pak, jich všech nedbalý,
ten původ, vítěz v náhlé nesnázi,
zamlklý pyšně zvolna odchází;
obrátil koně cestou domů vednou,
a na hrad Othův nehléd‘ ani jednou.
6.
Než kde byl on? ten noční meteor,
co hrozil jen, by zmizel s parou hor.
Kdež Ezzelin? jenž přišel, zašel, stop
by nenechal svých záměrův a zlob.
Před jitrem dávno vyšel od Otha,
však stezky pruh tak znalý, temnota
že nemohla jej zavést: jeho byt
stál blízku, leč tam ho není zřít;
pátrání rychlé za vzešlého rána
nic nenašlo, krom že tu není pána
Je prázný pokoj, v stáji brůna stojí,
na hradě poplach, čeleď v nepokoji:
lid jeho pátrá cesty kol a dál,
lupičské zloby najít znak se bál;
však nikde nic, krev nelpí na keři
ni pláště cár se na něm nešeří;
nezplouhal trávy zápas ani pád,
kde vražda byla, v ní by bylo znát;
prst zbrocený se k věsti nenalez‘,
ni křečovitých otisk nehtů kdes,
kdy mroucí chránit ustaly se ruce,
v trávníku hladkosť nevryl se v té muce.
Cos takých známek byl by zjevil den,
tu jestliže byl život uloupen;
i zbývá neděj, jelikož těch není,
pochybná naděj; divné podezření
šeptá si denně jméno Larovo
kalnou mu pověsť kalíc na novo;
pak náhle ticho, když jej uvidí,
ždá, až ten postrach pryč se uklidí,
by zvyklou cestou kráčelo se zas,
a dohad zbarvil v temnější se ráz.
7.
Dni ubíhají, Otho zahojen
leč v pýše své a záští neskojen;
onť mocný muž a Larův nepřítel,
všem přítelem, kdo tomu strojí žel,
před právo zemské Laru pohání
chtě z Ezzelina účtu podání.
Krom Lary komu přítomného bát
se bylo? kdo as odstranil jej ztad,
ne-li ten, na nějž jeho žalob stoh
zle by se svezl, kdyby přijít moh‘?
obecná pověsť nevědomě hlasná,
tajemnosť lidu zvědavému žasná:
ta opuštěnosť toho zračitá,
jenž důvěry, ni lásky neskýtá;
nezdolná prudkosť, co mu z duše žíří,
obratnosť, s jakou zbraní ostrou míří;
paž nebojovná kde ten vzala cvik?
odkudže vztek ten v jeho srdci vznik?
nebyltě vztek to slepě svéhlavý,
jejž slovo vznítí, slovo napraví!
brž hloubná činnosť duše nelítostné,
kdy upřela své záští na kom zlostné;
takouto plodí dlouhá moc a zdar,
že bez milosti chce jen smrť a zmar;
to vše a s tím ten věčný lidstva schyl,
spíš zatracovať než by velebil,
nad Larou posléz takou bouři stáh‘,
jak nepřítel chtěl, by naň šel z ní strach;
má z nepřítomné účet hlavy klásť,
jež mrtva, živa nese mu vždy strasť.
8.
Žil v zemi mnohý nespokojenec,
tyranství klna, pod nímž shýbal plec;
ta půda zřela mnoho despotů,
co v zákon zděli zvůli, lakotu;
vně dlouhá válka, častý uvnitř boj
krvutné zloby otvíraly zdroj,
jež na znamení jenom čekala,
by novou spoustu opět počala
v tom sváru občanském, kde přítel znán
a nepřítel jen, ne kdo kromě stran.
V své tvrzi zavřen každý velmož dlel,
lid poslouchal ho, ač jej v duch klel.
Tak se svým panstvím Lara zdědil též
žalostná srdce, línou robotěž;
však dlouhý pobyt mimo rodnou zem
jej neposkvrnil mrzkým útiskem,
a jemnější pak vládou zvolnělá
znenáhla bázeň všechna mizela.
Jen čeleď cítí zvyklou hrůzu svoji,
však o něj víc, než o sebe se bojí;
nešťastným nyní zdál se býti jim,
ač z prvu soud jich věstil o horším;
zamlklosť jeho, noci spánku prosté
chorobnosť značí, samotou jež roste;
ač samotářství v jeho komnatách
trud posléz lilo, vesel byl přec práh;
ztad nuzák nešel nepotěšen dál,
proň aspoň vždy se Larův soucit vzňal.
Ku velkým chladné, k mocným zhrdavé,
vždy míval k nízkým oko všímavé;
útulkem často byl jim jeho krov,
jich neodbyl, ač málo měl k nim slov.
Kdo pozor měl, moh‘ vidět, den co den
jak novými byl many sesílen.
Však s těch dob zvlášť, co Ezzelin ten tam,
v něm dobrý pán a štědrý dárce znám:
po sporu s Othem má snad obavu,
že strojen úklad jeho na hlavu;
nechť hodlá cokoli, víc jemu lid
než druhým šlechticům své přízně skyt‘.
To výpočet-li, tak byl chytře skryt
že tisícové o něm soudili
jen jak se Lara jevil spanilý;
kdy přísnější je v psanství vyhnal pán,
zde úkryt hledali a byl jim dán;
jím spustošené rolník nelkal chýže,
nevolník sotva sudby stýskal tíže;
u něho jměním starý lakvil jist,
zhrdání pod ním nesmí chudé hníst;
mláď veselím a slibnou odměnou
si udržuje věrně sloučenou;
i zášti skýtal v příšním převratu
odkladné pomsty plnou výplatu;
a lásku, sňatku nerovnosť jíž vadí,
vnad zasloužených dosažením vnadí;
vše nyní zralé, ždá jen, by ten stín
otroctví ničím dále nebyl jmín.
Ta chvíle přišla, když se Othovi
zdál pomsty kýžné úspěch hotový:
vyzvání jeho našlo viníka,
an tisíci se v hradě obmýká,
co nově manských pozbaveni pout
v svém vzdoru k zemi chtí se spolehnout
na pomoc nebes. Toho právě rána
jím volnosť rabům nevolnickým dána,
již tyranům zem neryjí s těch dob,
a pro ně jenom kopají v ní hrob!
Toť heslo jejich – nutnéť heslo k boji,
jenž obhaj křivdy, práva zkázu strojí.
Msta – volnosť – víra – cokoli to buď,
dost slova, k vraždám vzbudit lidstva hruď;
strannické fráse ledajaké dost,
již vymyslí a šíří schytralosť,
by zločin zavlád‘ na nějaký čas,
a vlci, červi hojný měli kvas!
9.
V tom kraji tak se lenní zmohli páni,
že děstký vládce téměř nevlád‘ ani;
toť vhodná chvíle stranám k odboji,
rab jednou zhrdá, zášť má k obojí;
jen vůdce rabstvo čeká, ten mu dán
ku věci jeho na vždy připoután;
k své obraně an okolnosti zas
se vrhat nucen lidí ve zápas.
Odloučen od těch sudbou tajemnou,
co přírodou ni rodem jemu jsou
odpůrci dáni, od osudné noci
se Lara chystal mocí čeliť moci:
kýs důvod, buď si jakýkoli, má,
že v podálí co činil, ukrývá;
s obecnou věcí svou spojuje věc,
byť podlehl, svůj protáhne pád přec.
Ten chmurný, dlouhý v jeho ňadrech klid,
ta bouř ulehlá, když jí vybouřit‘
se dáno, událostmi vzbuzená,
jimž úloha se zdá býť souzena,
hnáť truchlý jeho osud do krajnosti,
propukla, a čím kdy byl v minulosti,
i opět jest, jej učinila; jen
jeviště změnil, sám je nezměněn.
O život málo, míň o slávu dbal,
leč k zoufalé hře dost se uchystal;
se jiným k záští vystavena mněl,
však zkáze smál se, v ní-li nepřítel.
Co staral se on o svobodu lidu?
Zdvih‘ nízké jen, by pyšné strhnul v bídu.
On v pokoj doufal v chmurném doupěti,
leč osu, člověk i tu v zápětí;
navyklý lovcům do těch vehnán míst,
kde zabiť jest, ne léceť na kořist.
Cti nežádostný, vážný, zamlčen
byl klidný posud divák žití scén;
však na jeviště vtažen, stanul vůdce
ne nerovný v té nepřátelské půtce;
divostí mluví hlas i tvář i zjev,
a z oka žíhá gladiator – lev.
10.
Nač boje popis opakovat starý,
krkavců hody a životů zmary?
To střídné štěstí různých táborů,
vítěznou prudkosť, chabosť v úmoru?
Zdi sřícené a trosek valný dým?
V tom zápas ten byl roveň ostatním,
krom, že tu sporné vášně zuřily,
jež všechnu lítosť z duše pustily;
o milosť nikdo hlasu nepozved‘,
zajatci mřeli na bojišti hned.
Táž zuřivost jen vládla s obou stran,
jak střídavě kdy které úspěch dán.
I těm, kdo za moc, i kdo za volnosť
boj vedou, nezdá pobitých se dosť,
kdy ještě víc jich zbývá k pobití.
Meč pustošivý pozdě staviti;
ve hladné zemi zhouba slaví žeň,
rozšířen požár, plane pochodeň,
řež směvná nezří denně mrtvol méň.
11.
Rázností, již dal nový popud jim,
prv úspěch skloněn k četám Larovým:
však vítězství to marné na zkázu;
dél neřadí se vůdci k rozkazu,
ve zmatku slepém do nepřátel ženou,
zdar chvilkový mní změnou zajištěnou.
Chtíc lupu, pomsty žízeň neblahá
lupiče láká, zhubit pomáhá;
nadarmo všechno vůdce úsilí
lid zadržeti vztekem zběsilý;
nadarmo krotí svéhlavý jich hár,
rozdmýchav nemůž‘ uhasiti žár;
nepřítel chytrý sám jej zastaví
a rotě bludné rozum napraví:
na oko ústup, noční záloha,
týrání denní, bitka nemnohá,
čekanách zásob dlouhé pozbytí,
pod vlhkým nebem lože bez krytí,
spolčencům v posměch hradba střelámvzdorná,
jež unavených srdcí hladomorna, -
o všem tom ani zdání neměli:
v den bitvy statně bíť se uměli,
však raděj měli boje zuření
a náhlou smrť, než stálé soužení.
A horečka i zimnice a hlad
řídnoucí davy rychle smetá z řad;
nestřídmý triumf mizí v reptání,
jen Larův duch se ještě nesklání;
ač hrstka jen mu zbývá na podporu
a v skrovný houf se scvrkly mraky sborů:
nejlepších zbyla hrstka zoufalá,
by povržené kázně želala.
Jedinká naděj – blízké hranice,
tam ujdou z války život spasíce.
V sousední zemi ponesou svůj blud,
nenávisť psance neb vyhnanství trud:
je trpko z vlasti do vyhnanství jíti,
však trpčí zhynouť neb se podrobiti.
12.
Jest rozhodnuto – jdou – noc ochotná
na tmavý útěk světla mihotná
jim rozžehuje; luna vede je:
již hraničného proudu peřeje
třpyt její tříští, klidně usíná,
kde kolébá ji šumná hladina;
již znamenají – Jeliž tuto břeh?
Pryč! nepřítel tam sřaděn v zástupech.
Nazpátek! prchnout! – Co jim blýská v zad?
To prapor Othův – vraždných kopí řad!
Jsou pastýřů to ohně na stráni?
Ach, přeširoko září k prchání!
Vše naděj vzata, spjal je sítě pás:
míň krve stála větší kořisť as!
13.
Na chvilku stanou – straziti svůj sbor;
zda v před se bráť, či zde stáť na odpor?
Což na tom – poženou-li do vrahů,
co na břehu jim brání v odtahu,
snad někteří přec prorazí ten šik,
ač sevřen dost, by zmařil taký znik.
„My udeříme! jich vyčkať útoku
bab osud byl by, hodný poroku.“
Kůň cítí uzdu, šavle vyletí,
a slovu skutek chvátá v zápětí:
v nejbližším zvuku, jímž hruď Lary dechne,
jak mnohý jenom povel smrti slechne!
14.
Meč Larův tasen – jeho zamyšlení
však příliš klidno, zoufalství v něm není;
spíš lhostejnosti víc, než jevívá
i rek, jenž o mužstvo se zachvívá.
Zrak blízkého vždy stočí na Kaleda,
převěrná duše ta strach znáti nedá;
byl asi to jen přísvit měsíce,
co truchlou bledosť vrh‘ mu do líce,
jejížto siný, neobvyklý ráz
jest věrnosti, ne děsu za výraz.
To Lara postřeh‘, za ruku jej vzal:
v ní v takou chvíli nezachvěl se sval;
ret jeho zmlklý, srdce téměř stojí,
jen oko hlásá: „Nás nic nerozdvojí.
Nechť prchne přítel, sbor tvůj zahyne,
životu s bohem, tobě nikdy ne!“
Slét‘ povel se rtu, a již sypou v před
se šiky těsné v nepřátelský střed:
kůň každý poslech‘ ozbrojených pat,
zableskly meče, ocel zvoní všad;
ne odvahou, jen počtem překonáni
se nepřátelům zoufalostí brání;
a krev se mísí v řeky proud a šum,
jenž zrudlý tek‘ až k jitra zábleskům.
15.
Vše rozohňuje, pomáhaje, vele,
kde přítel klesá, tisknou nepřátelé,
povzbouzí Lara hlasem, mečem mává,
sám ustav doufat druhým naděj dává.
Neprchnul nikdo, každýť dobře ví.
že útěk marný spásy nezjeví;
leč i kdo váhá, zas se vrací v boj,
nepřítel vida nejstatnější roj
před zrakem couvat, ranou svého vůdce:
hned skoro sám, hned v líté s davy půtce,
jejichžto pás jej obtáčí a svírá,
jichž řady láme nebo svoje sbírá;
sám sebe nedbal – ajta nepřítel
se prchať zdál, tu chvíli vhodnou mněl,
zamávnul paží – rozmách‘ meč i ruku –
proč náhle kles‘ mu chochol: Střela z luku
přilétla – zrovna k jeho srdci tluku!
Osudný pohyb nechal nekryt bok,
o rámě hrdé strhnul smrti tok.
Vítězné slovo zmírá na jazyku;
ta ruka vzpjatá kterak svisla v mžiku!
Však ještě pudem v pěsť meč zamyká,
ač družce mdlobné uzda uniká;
tu Kaled chopí; skleslý v mrákotách,
bez citu skloněn nade sedla práh,
nic neví Lara, panošovo hoře
jak z boje hrůzy vyvádí mu oře;
dál druzi jeho zatím útočí,
v té vřavě bijci zbitých nezočí.
16.
Na mroucí, mrtvé probleskuje den,
bez přilby leb tu, krunýř rozštípen.
Na zemi oř tam leží bez pána,
podpěnka chroptem sledním strhána,
na blízku ještě zbytkem žití chví
se pata, bodavší jej do ledví,
i ruka, co jej na otěži měla.
A u samého proudu leží těla,
z jichž mroucích rtů si vlna posměch dělá;
ta žízeň pachtivá, co na prsou
těch pálí, smrtí vojína kdo mrou,
nedarmo pudí horoucí jich ret
ždát chladící v hrob kapky naposled;
jich údy slabé, vzpjaté křečovitě,
se zčervenalém vlekou po pažitě;
to namáhání chabé moří síly;
však vln již dosáhli, se napit chýlí,
jich svěžesť cítí – již již lokají –
proč ustali? dál žízně nedbají –
ač neskojen, necítí žízně chtíč;
to smrti muka byla – vše teď pryč!
17.
Ve stínu lípy stanou jeviště,
jež k vůli němu jenom v bojiště
se proměnilo, ležel bojovník,
jenž dýchal sic, však ne by smrti znik‘;
to život Larův s krví prchá tam.
Kdys jeho sluha a teď vůdce sám
pozorný Kaled, po boku mu kleče,
svým šatem staví proud, co z rány teče
černějším ronem v každém zdrhu křeče,
a pak, an mdlý dech v tišším vázne stonu,
slaběji krápe k osudnému skonu:
nemoha mluviť Lara jen mu kyne,
že darmo k mukám trýzně druží jiné.
Tu ruku tiskne, co tak hledá lík,
a smutný úsměv panoši je v dík,
jenž pochmuřený o nic nemá péč
ni strach ni cit ni sluch ni zraky, leč
o vlhké čelo složené mu v klín,
o bledou tvář tu, po níž smrti stín
se lije z oka, v němž dlel všechen svit,
zářivší jemu v tento zemský byt.
18.
Nepřítel přišel pátrav dlouho všude,
jich triumf ničím, dokud Lara zbude;
chtí odvléci jej, vidí: marno vše;
on s klidnou pohrdou zrak na ně pře,
slasť s osudem jej mířiť veliká,
že zášti živých smrtí uniká.
I Otho přišel; s koně seskočiv
zří toho krev, jenž jeho prolil dřív,
a ptá se, jak mu jest; nic Lara nedí,
jak na tvář zapomenutou naň hledí,
a ke Kaledu obrací pak líc:
slov nechápou, slyší-li jasně sic;
jsouť zvuky jeho mroucí v oné řeči,
jíž jakás divá vzpomínka se vděčí.
O místech jiných mluví, co však – sám
jen Kaled ví, slov pojat u význam;
i odpovídá tiše na jich zvuk,
an v němém žasu přihlíží ten shluk:
ti oba i v tu slední chvíli, zdá se,
přítomnosť zapomněli v zašlém čase,
by sdělili se zvlášním osudem,
jenž kromě jich tmou věčnou zakryt všem.
19.
Slov jejich mnoho, aště slabý hlas –
jen zvuk dá soudit na jich váhu as;
dle hlasu, dechu Kaledova spíš
bys jeho než smrť Larovu mněl blíž.
Tak smutné, hlubé, přerývavé jsou
ty hlesy jeho těžkých, bledých trou;
však Larův hlas, ač sláb, přec jasný zněl
a klidný, než duch smrti přichroptěl;
leč málo z jeho uhodnul bys lící:
tak nevášnivy, temny, nekající;
krom když se blížil zápas k posledu,
tkvěl na panoši láskou v pohledu;
a Kaledův když odmlčel se ret,
na východ slunce ruku Lara zved‘:
buď že mu zakmit‘ úsvit ve zraky,
(plašiltě Jasoň s výše oblaky)
buď náhoda neb vzpomínka že vzpjala
mu rámě tam, kde událosť se stala,
sám Kaled neví snad, leč odvrácen,
jak děsil by jej vzcházející den,
před ranním svitem plachý ukryl zrak
v líc Larovu – kde stlal se noci mrak.
Cit ještě tam, ač líp, by nebyl již;
nebť když tu před něj spasný kladli kříž
a do ruky mu tiskli růženec,
jenž na odchod snad duši dobrá věc,
usmál se na to okem profáním –
bůh odpusť! byl-li úsměv zhrdáním.
A Kaled beze slova, nespouštěje
hled zoufající s jeho obličeje,
s odmítnou tváří ve pohybu jarém
zpět srazil ruku s posvátným tím darem,
jak tento by jen rušil muže skon,
ni netuše as, tu že teprv ron
jest žití nový, žití nesmrtného,
jen věrným v Kristu zabezpečeného.
20.
Dral těžký z hrudi Larovi se vzdech
a temný závoj na oči mu leh‘;
natáhl křečně údy, hlava klesla
na chabá kolena, jež přec ji snesla;
dlaň panošovu měkkou k srdci tisk‘ –
to netluče již – ale Kaled stisk
ten chladný pustit nechce, hledá tep,
nadarmo hmatá, ten víc nezaklep‘.
„O bije!“ – Pryč, ty snílku! skonal již –
byl kdysi Lara, co tu nyní zříš.
21.
Naň patřil, jak by ještě nebyl stuh‘
té nízké hlíny výsostný ten duch;
ač ze snění jej bouří okolí,
zrak odtrhnouť mu nelze z mrtvoly;
a když jej zdvihli z místa, bezcitné
kde tělo držel, nesl v páži své,
kdy spatřil hlavu, kterou ještě rád
by na prsou svých nechal spočívat,
jak válí se co hrouda na pláni,
nemrštil proto sebou, havraní
si z hlavy nerval hedváb kučer svých,
leč namáhal se vstáti, hledět tich,
však potácí se, padá dechu prost
jak téměř ten, jenž byl mu lásky skvost,
jak lásky jeho skvost! O nikdy juž
tak věrnou láskou nemůž‘ dýchať muž!
Zjevila rázem těžká chvíle ta
tajemství ukrývané po leta,
ač poloskryté jen; jak obnažili
hruď, by v ní opět život probudili,
žal její zdál se skončen, vyznán rod;
a vrátivší se Kaled ve život
necítí studu; což jí nyní jesti
po ženství jejím nebo po pověsti?
22.
A Lara nespí, kde spí otců kosti;
kde zemřel, tu hrob hluboký jej hostí;
a třeba mramor nekryl jeho rov,
spí neméň pevně i bez kněžských slov;
čís tichý smutek déle nad ním lkal,
než trvá lidu nad vládcem žal.
Vše marno u ní ptaní zašlých dob,
i hrozby marny – mlčí jako hrob;
neřekla odkud přišla, ni proč v sázku
vše dala za skrovnou as jeho lásku.
Proč kochala jej? bloude zvědavý! –
Mlč – což se láska vůlí vystaví?
K ní byl snad něžný; býváť mrzoutům
cit hlubší, než tvůj prostý vidí um,
a milují-li smíšek sotva tuší,
ač ret jich němý, jak jim srdce buší.
Ne všední řetězu to článkoví,
co Kaledy hruď poutá k Larovi;
leč temnou věsť tu ona nepoví,
a uzamčen jest nyní každý ret,
jenž byl by mohl něco povědět.
23.
V zem složili jej, a krom rány, jíž
poslána duše jeho v klidu říš,
na prsou našli četných jizev znak,
nedávná válka nevetkla jich však;
kde strávil koli léto svojich let,
prožito zdá se v zemi, boj kde kvet‘;
však sláva nebo vina ukryta,
jen jizvy řkou, že krev kdes prolita;
a Ezzelin, jenž znal minulosť,
víc nevrátil se – v jedné noci hosť.
24.
Té noci (tak zní zpráva venkovana),
kdy Kynthie2) svit byl již blízek rána,
a v mlhu halil tratící se srp,
rab jakýs časně opustiv svůj krb
do lesa kráčel nasekati klest
a dětem za ni chleba koupit, snest;
šel podle řeky, která dělí lán
Larova panství od Othových stran;
zaslechnul dupot – z lesního tu stínu
kůň vyjel s jezdcem – před ním v sedla klínu
plášť ovinut byl kémus břemenu;
tvář zakrytou měl, hlavu skloněnu.
Vyděšen náhlým zjevem v taký čas,
a boje se, že je to zločin as,
sám nevšimnut dbal na cizincův běh,
jenž s koně skočil, uznamenav břeh,
a zdvihnuv náklad, jejžto nesl kůň,
zaměřil k vodě a jej hodil v tůň.
Pak stanul, hleděl a se obrátil,
jak střehl by se, a zas okem vpil
se do vln, jichž proud krokem sleduje:
tamť ještě mnoho povrch zjevuje;
najednou stane, shýbne se, bylť kol
tok zimní nasil kamenným tu zmol;
z těch nejtěžší tam sebral a je s věčší
než obyčejnou do vody vrh‘ péčí.
Rab zatím připlížil se, z úkrytu
by viděl neviděn, co robí tu;
zahlédl cosi, jak plovoucí tělo,
cos na šatě se jako hvězda stkělo;
však než moh‘ poznať splývající trup,
mohutný balvan zasáhl svůj lup;
ten potopil se, vynořil se zas,
leč nezřetelně; zrud‘ jim vody pás,
pak v hloubi zmizel: noční zíral druh,
až rozvířený zašel slední kruh,
pak obrátiv se skočil na kůň, sed‘
a pobodl jej v supějící let.
Tvář zastřenou měl – líce mrtvoly,
tou potopené břímě bylo-li,
uniklo strachu pozorovatele;
leč na prsou-li znak byl hvězdy stkvělé,
rytířstvo taký nosilo vždy znak,
a známo, že též Ezzelin jej tak
měl oné noci jitra neblahého.
Tak zhynul-li, Bůh přijmi duši jeho!
Nižádný rybář těla neodhalil,
proud řeky bystré do moře je valil
a dobrá srdce kojí naděje,
že rukou Lary nepad‘ v peřeje.
25.
A zašli Kaled – Lara – Ezzelin,
a pomník stejně nehlásá jich zhyn!
Z nich prvou marna byla všechna snaha
z míst odtrhnout, kde tekla krev jí drahá;
kdys přehrdého ducha skrotil žal,
slz jejích málo, nářek nezalkal;
však zuřiva, kdy chtěls ji vléci z místa,
kde ztráta jeho nevěří že jista;
tu oko její blesklo ohněm vším,
co v tygřici plá hněvem mateřským,
kdy mláďat zbavena; leč svému hoři
tam zůstavena, vše dny prohovoří
se zjevy vzdušnými, jak v bolu je
si mozek strastiplný maluje.
I lká, by slechli nářky její vroucí;
a pod strom usedá, kde hlava mroucí
jí na kolenou skleslá ležela;
v té poloze, jak skonati jej viděla,
slov; hledů jeho, stisku pomněla;
ustříhla schovat havraní svůj vlas,
jej ze záňadří béře zas a zas,
a na trávník ho jemně prostírá,
jak něčí ránu kdy zas vytírá.
K svým otázkám si odpovídá zaň,
pak vzkočí, vstane, vztáhne k zjevu dlaň,
by prch‘, než kýs ho přízrak dožene;
pak sedá k patě lípy kořenné
a zhublou rukou tvář si zakrývá
neb divné znaky v písku vyrývá. –
To nemůž‘ trvat – dle miláčka leží,
i za hrob věrna – věsť svou sobě střeží.