Sen
21. 12. 2012
Sen
George Gordon Byron
Přeložil Dr. FR. Krsek
V Praze
Tiskem a nákladem Jos. R. Vilímka
1891
Předmluva k českému vydání
Roku 1798. zemřel příbuzný Byronův Lord William, načež dostalo se básníku jména a hodnosti Lorda. I odešla matka jeho s desítiletým synem svým ze Skotska do Anglicka, aby Byron v městě Harrově na tamnější slavné škole se vzdělával. Tam pobyl Byron šest roků. O jedněch prázdninách při pobytu svém u matky v Nottighamu poznal (r. 1804) Miss Mary Chaworthovu, k níž vzplanul vášnivou láskou. Avšak Marie příliš nedbala vřelých citů, jež jí projevoval „chromý chlapec“ a provdala se za muže jiného. Tím byl Byron hluboce dojat a tuto těžce pocítěnou ránu vroucně, hluboce a krásně, ač zádumčivě, vylíčil v básni „Sen“, psané v roce 1816. Ve příčině básně této a některých souvislých s ní okolností ze života Byronova budiž ukázáno ke článku Lord Byron in historischer Beleuchtung von Julian Schmidt ve Westermannových Illustrirte deutsche Monatshefte 1876, Juli.
Sen
My žijem dvakráte: i spánek svůj
má svět, mez věcí svou, jež „jsoucnost-smrt“
(však chybně!) zvem; i spánek svůj má svět
a skutečnosti divé širou říš.
Sny ve svém vývoji svůj mají dech,
své slzy, strasti své i plesu vír;
sny tíží naše bdící myšlenky,
však odstraní též bdících útrap tíž;
sny dělí naši bytost, stávají
se částí nás i času našeho
a jsou jak hlasatelé věčnosti.
Sen letí dál, jak minulosti duch,
a mluví k nám, jak prorok budoucna;
on ples i žal má v moci, porobě.
Sny činí z nás, co chtí, co nebyli
jsme dřív, a hrůzou stínů zmizelých
neb dávno zašlým zjevem děsí nás.
Však – jsou sny? Není minulost jen stín?
A co jsou sny? Jsou stvůry ducha? Duch
si stvoří vše a tvory krasšími
než dříve hvězdy oživí, a dech
dá tělu, jenž vše maso přetrvá...
Zpět rád bych zvábil vidění, jež snil
jsem jednou - v spánku as -; ta myšlenka,
jež dříme v něm, let mnohých plna jsouc,
věk dlouhý v jednu krátí hodinu.
* * *
Dvě bytosti, jež mládí zdobil květ,
jsem zřel, jak stojí skrovném na chlumu.
Ten svěží chlum měl mírný svah, jak byl
by v pásmu dlouhém krajní výběžek;
však neproudilo moře pod chlumem -
tam kypěl živý kraj, a obilná
se pole v háji vlnila, sem tam
pak lidské příbytky, a krouživý
se ze všech venkovských střech zvédal kouř.
Chlum zvláštním věncem stromů vrouben byl,
jež svedla v seřadění okrouhlé
sem píle lidská, ne hra přírody.
Ti dva pak, hoch a dívka, stálo tam,
a dívka dolů na vše krásné tak,
jak ona – hoch však na ni hleděl jen;
z nich každý mlád, však věk přec nestejný.
Jak něžná luna poblíž obzoru,
tak dívka v předvečer své ženskosti;
a hoch byl mladším, srdce jeho však
věk jeho drahně přerostlo, a on
zřel na vší zemi jednu milenou
jen tvář, jež jemu zářila a jež
pryč z pohledu mu zmizet nemohla.
On nedýchal a nežil leda v ní:
v ní měl svůj hlas – on mlčel, při jejích
však chvěl se slovech; v ní též měl svůj zrak -
svým okem její sledoval a tím
jen zřel, jen ona dala všemu lesk.
Sám v sobě přestal žít: v ní život měl,
v ní proudilo vše jeho myšlení
jak v široširé moře. Pouhý zvuk
či ruky tknutí krev mu tišilo
i bouřilo, tvář měníc zvášněnou -
a srdce muk svých původ neznalo!
Však ona nesdílela lásku tu
a nevzdychala pro něho; jí byl
on bratrem as, ne víc – však na tom dost,
neb byla bez bratra, a název ten
jen jemu dán již v dětství přátelském
byl od ní, již jak štípek poslední
zde nechal staroslavný kmen. Hoch rád
i nerád slyšel název ten – a proč?
Čas odpověď dal smutnou: jiného
již v srdci měla – v srdci právě teď,
kdy na pahorku stojíc, zírala
tam v dál, zda letí k ní snad miláčkův
oř s její srdce touhou o závod.
* * *
Teď přeměnil se mého snění zjev.
Já viděl středověký panský hrad;
vně před hradbou byl osedlaný kůň,
vnitř v starožitné kapli jinoch stál,
ten, o němž mluvil jsem. Byl samoten,
byl bledý, chodil sem a tam, pak zas
si sednuv, péro chopil, slova psal,
jež záhadou mi byla; skloniv pak
a v ruce hlavu opřev, zachvěl se
jak prudkým záchvatem – pak zase vstal
a v zubech svých a rukou třesoucí
se roztrhal, co napsal, neprolil
však žádných slz; sám tišil se a zrak
svůj v jakýs upjal klid. Hle na to zas
sem paní srdce jeho vkročila;
a přišla klidně, s úsměvem, a přec
že miluje ji, znala – poznala
(což rychle znát se dává), její stín
že ztemnil srdce v něm, a viděla,
že bíden jest – však neviděla vše!
On vstal a s chladným, lehkým dotknutím
se chopil ruky její: v chvilce té,
jak písmem nevýslovných myšlenek,
mu plála tvář – však to, jak přišlo, hned
i prchlo zas! On pustiv ruku, pryč
šel váhavě, ne jak by loučil se -
vždyť odcházeli oba s úsměvem.
On vyšel z brány staré síně té
a vstoupiv na kůň, bral se cestou dál,
by nepřekročil víc ten šedý práh.
* * *
Zas přeměnil se mého snění zjev.
Hoch vstoupil ve věk mužný; domov svůj
si našel v horských pásem pustinách
a v duši svou vpil jejich slunce žár.
Byl prostřed zjevů divných, pochmurných,
již nebyl tím, co dřív: teď na moři
i na souši on býval poutníkem.
Kol něho, jak vln v moři, kupilo
se nesčíslné množství obrazů,
však on byl všeho část. - Zde ležel teď
se chráně slunce šípů poledních
a spal blíž padlých sloupů, ve stínu
zdí zbořených, jež těch, kdo stavěli
je, jména přečkaly. Kol spícího
se pásli velbloudi a několik
tu pěkných koní stálo u studně.
Muž v řásné roucho oděný měl stráž,
co vůkol spali četní krajané.
Je kryl pak modrý nebes baldachin
tak bezmraký a jasně průhledný,
že sama Boha v nebi možno zřít.
* * *
Zas přeměnil se mého snění zjev.
Ta paní srdce jeho jinému
se vdala, jenž ji nemiloval víc,
a v zemi, tisíc mílí od něho,
v své rodné zemi ona bydlila
a kol ní její děti vzrůstaly:
překrásné dcery s chlapci krásnými.
Však ejhle! Líce její prodchnul žal,
jak vnitřních bojů stín to utkvělý,
a oko neklidně se chvělo, jak
by slza skrytá víčko tížila.
Proč onen žal? Co milovala, vše
přec měla, ten pak, jenžto miloval
ji tak – ten nebyl zde, zlou nadějí
či přáním zlým či špatně tajenou
svou vášní aby čisté myšlenky
jí kalil snad. Proč onen žal? Vždyť přec
ho v lásce neměla, ni důminku
v něm nebudíc: on neměl dílu v tom,
co vnitř ji hryzlo – přízrak zašlých dob!
* * *
Zas přeměnil se mého snění zjev.
Ten poutník přišel zpět. Já viděl ho,
an k oltáři jde s něžnou nevěstou;
ač slična v tváři své, přec nebyla
to líc, v níž hvězdu mládí svého zřel.
Když před oltářem stál, zas pohled týž
mu zkalil zrak, a týmže záchvatem,
jak v oné staré kaple samotě
se prsa jeho zachvěla, a pak,
tak jako tenkrát, v této chvilce zas
jak písmem nevýslovných myšlének
mu plála tvář – však to, jak přišlo, hned
i prchlo zas! Pak tiše, klidně stál
a činil nutný slib, však vlastního
ni slova neslyšel: vše točilo
se kolem něho, on nic neviděl,
co bylo, ni co mělo být – jen hrad
ten starý, jen ta povědomá síň,
ty známé jizby, místo, hodina
a den a slunce svit a stín a vše,
co s místem tím a dobou spojeno,
i ona, losu jeho tvůrkyně - - -
vše mezi něj a světlo vpadlo teď:
co chtělo vše to zde a v tento čas?
* * *
Zas přeměnil se mého snění zjev.
Ach – paní srdce jeho změněna
je duše chorobou; pryč ze svého
jí sídla mysl odešla, a zrak
již neměl vlastní záře, nýbrž lesk,
jenž není z této země. Královnou
se ona stala v říši přeludů:
teď nejrůznějších věcí sloučení
jí bylo myšlením; své přátele
teď měla v cituprázdných podobách,
jichž neznamenal jiných lidí zrak.
Svět šílenstvím to zve; však mnohem hloub
zná moudrý šílenost, a strašný dar
je v těžkomyslnosti pohledu.
Onť jest jen skutečnosti dálkohled,
jenž krátě dálku jejích blouznění
blíž jeví život v plné nahotě
a chladnou pravdu příliš pravdivou!
* * *
Zas přeměnil se mého snění zjev.
Jak dřív, teď zas byl poutník samoten:
ty bytosti, jež dřív kol sebe měl,
ty byly pryč, neb v nepřátelství s ním.*)
On sám byl zkázy, spousty obrazem.
Kol něho zášť a svár, a ke všemu,
co dáno mu, se hořkost vmísila,
až jako Ponta vládce z dávných dob
se živil jedy – byly bez moci
a jemu potravou! Tak žil on s tím,
co množství lidí přinášelo smrt,
a z hor měl přátele: zde s hvězdami
a s všehomíra duchem střelhbitým
své míval rozmluvy. Tak přiučil
se kouzlům jejich svatotajemství:
teď noci knihu otevřenou zřel
a ze propastí hlubin věštil hlas
mu tajemství a divy – buď si tak!
* * *
Sen minul již a víc se nezměnil.
To divné bylo řízení, že los
těch obou tvorů tak se spodobil,
jak skorem skutečnost, by skončili:
ta v šílenství, a oba v neštěstí!
(„Zlatá Praha“ 1885.)
*) Dne 2. ledna 1815. Byron sám pojal mladistvou manželku, která však již 15. ledna 1816., dcerušku porodivši, dům Byronův opustila a tohoto k rozvodu přinutila.