Tommy Haroldova pouť

 Minule (pěkně je tomu dávno) uvedl jsem do pořádku otázku autorství sochy sv. Jana Nepomuckého z vyhlídky nad Teplicemi. Spíše v tom udělal pěkný zmatek. Jsem prostě šťoural. A pohroženo bylo dalším pokračováním. Zaměřmež se nyní na slavnějšího z obou aktérů, Konráda Spindlera. Pocházel z Horního Rakouska. Jeho otec Jan byl též sochařem. V baroku se povolání dědila. Milý Konrádek se doma naučil otloukat kámen, sbalil si hornorakouské buchty do hornorakouského ranečku a vyrazil na tovaryšskou cestu. A došel do Opavy. Slezané mají kumštýře rádi. Zejména kumštýře cizozemské. Mohou celé hodiny poslouchat roztomilou hornorakouskou němčinu bez slezského přízvuku. Rytíř Šimon von Schick je nadšen. Rytíř se raduje. Rytíř jásá. A ihned dává tomu mladému a perspektivnímu Rakušákovi za ženu svou dceru Alžbětu. Být z Tyrolska a umět jódlovat, mohl pomýšlet i na vévodkyni. V Opavě se příliš nezdrží. Novomanželé poměrně záhy odjíždějí směrem Lipník nad Bečvou. Kde narodí se jim synáček Henrik. Později také sochař. A dcera Anna Terezie. Rodovému údělu se jí podařilo uniknout jen smrtí. A když už jsem už u vypisování rodinné ságy bandy Spindlerů, podívejmež se krátce i na Henrika. I tento cestoval po rodné vlasti Rakouské, štěstí hledaje. Nedoputoval však daleko. Skončil v Lešné u Valašského Meziříčí. Rudolf Podstatský z Prusinovic zrovna pokoušel se vytvořiti ze zdejšího zámku reprezentativní sídlo. A též s kostelem bylo třeba něco udělati. Henrik Spindler tedy zůstal a spolu s boskovickým Františkem Kamenářem podílel se na výzdobě. Lešná byla místem s velmi nezdravým ovzduším. Aspoň pro jemné duše umělecké. František podlehl úrazu v roce 1730 coby dvacetiletý. Henrik přežil jej o dva roky. Naštěstí se mezitím stihl oženit. Pokračování rodu zajištěno. Pocházeje z Lipníku, nebyl již cizozemcem. Rudolf Podstatný mu tedy nenabídl dceru, ale (patrně) služebnou. Aloysius Halbermannovou. Ze Stýrského Hradce. A stal se, i se svou manželkou, kmotrem Henrikových dětí. Staršího pojmenovali Rudolf. Dnes by již dítko po svém šéfovi pojmenoval málokdo. Trochu servilní, však jméno toto je poměrně praktické. Druhý syn tolik štěstí neměl. Pojmenován byl Ignác Valentin Jan Nepomucenus. JanNepomucký byl vskutku oblíbeným světcem.

Rodinné záležitosti máme tedy za sebou. Vraťme se ke svatým Janům kamenným. Gross si sbalil fidlátka, sebral zálohu a strategicky ustoupil. Máme po něm sochu sv. Jana na vyhlídce nad Teplicemi. Druhou dokončil Konrád Spindler. Nebo ji dokonce vyrobil zcela sám. Dle Grossova návrhu. A to v roce 1711. A konšelé v Lipníku se radovali. Konečně mají i oni svého sv. Jana. I nacpali ji na dolní konec náměstí. V roce 1712. Konají se k ní slavná procesí. Takové procesí je tuze užitečná věc. Zbožný poutník si jistě neopomene koupit cukrový růženec, svatý obrázek a jiné suvenýry. Vše probíhá hladce. Až do roku 1766. Lipnický děkan Václav Böhm začíná frfňat. Socha je nemoderní. Vyžaduje nákladnou držbu. Kálejí na ni holubi. A mouchy. A vůbec nutně potřebujeme novou. A stará na zmar nepřijde. Šoupneme ji k mostu ve vsi Trnávky. Trnávka je dědinka malá a nemůže se bránit. Trnávka je dědinka malá a nemůže se bránit, ale kníže Karel z Dietrichštejna ano. Kníže Karel už má toho Böhmova mrčení dost. Nejprve barokní přestavba farního kostela v Lipníku. Pořízení nového oltáře. A ne jen tak nějakého. Rovnou od Gottfrieda Fritsche. A ted ještě nového paňácu na náměstí. Nic takového. Však nedá-li peníze kníže, dá je jiný šlechtic. Kníže si trhne ostudu a jméno donátora bude zapomenuto. A děkan Böhm si nakonec přec jen prosadil svou. Jen starý Spindlerův sv. Jan nezmizel do Trnávky. Nalézti je možno jej v Lipníku u mostu přes Bečvu. Kdo jde po červené turistické značce na Helfštýn, nemůže jej minout. Kdo si to pálí vozem ve směru Týn nad Bečvou z okénka jej jistě zahlédne. Otázkou je, kolik nám toho z původní Spindlerovy sochy po mnohých (mnohdy necitlivých) rekonstrukcích zbylo...