Provincia Lucensis aneb Kumáni na Moravě
Poutní místo na Hostýnku založili – kdo jiný – Cyril s Metodějem. Morava je zem pohanská. Na každém správném pohanském kopci, u každé správné pohanské skalky, studánky, v každém správném pohanském lese, stojí pohanská modla. Věrozvěsti se svou družinou pak musí tyto obcházet, kácet je a na jejich místě zakládat kapličky. Stávají se tak nejen šiřitely křesťanské víry, ale též prvními doloženými organizovanými turisty severně od Dunaje. Sv. Hostýn by však nebyl sv. Hostýnem, nebýt Tatarů. Takový Tatar poráží v roce 1241 u Lehnice polského knížete Jindřicha II. zvaného Pobožný a vpadává na Moravu. Vpadne-li Tatar na Moravu, prchá obyvatelstvo do hor. Co činí obyvatelstvo v horách? Modlí se. Nejlépe, jak známo, umí se modliti v podhostýnském Záhoří. Panenka Marie to v životě neměla lehké. A nyní, nic jiného si nepřeje, než posedávati v klidu a míru na obláčku, obklopena houfem andělíčků, z jejichž harfiček a hrdélek vycházejí libé tóny. Místo toho poslouchá disharmonické ječení Záhoráků. Odolá pokušení smést tu chátru bleskem. Zbavíš se jedněch a začnou kvílet druzí. Na sv. Kopečku u Olomouce už rozdávají zpěvníky. I zakládá požár v ležení nepřátelském. Stává se tak spasitelkou Moravy a může se v klidu odebrat na svůj mráček, vnořiti se zpět do úvah, nebylo-li to neposkvrněné početí vlastně pěknou pitomostí. Tak dí pověst. Nu, nebyli to Tataři, ale Mongolové. A nebyli to Mongolové, ale Kumáni. Mongolské hordy vskutku porážejí Poláky u Lehnice. Na Moravě se pokusí dobýt Opavu. Opava navíc leží ve Slezsku. Pak mohli projet východní částí země nebo rovnou vpadli do Pováží. Pokud tudy protáhli, pustošili nížiny a malá neopevněná sídla. Do dobývání měst se jim moc nechtělo. Mongolové neradi slézali z koní. A už vůbec ne kvůli útoku na zcela bezvýznamný kopec. Přesně jejich pohyb zmapoval Antonín Boček. Antonín Boček je zemským archivářem, vlastencem a moravským Hankou.
Kdo řádně prostudoval si vyprávění o hradě Bánově má mlhavé povědomí o existenci Lucka a později Lucké provincie. Zopakujmež si učivo. Hranice Uher leží na Váhu. Hranice Moravy táhne se podél toku řeky Moravy, od cca Uherského Hradiště Olšavy a poté hřebeny Bílých Karpat. Mezi těmito jest zem nikoho. Občas převáží vliv ze západu, většinou z východu. Země nikoho ztíží nepříteli postup. Ale nezastaví jej. Jak možno je pak chrániti hranici? Způsoby jsou různé. Vychytralý Přemysl Otakar I. poskytne rozsáhlé pohraniční oblasti své manželce. Užitky budeme užívati společně. Jako všichni milující se manželé. Drahá polovička moc brblat nemůže. Přemysl dal, Přemysl může vzít. O náklady na obranu se postará držitel. Konstancie si, hold, ten sobolí kožíšek musí odepřít. Konstancie je navíc dcera Bély III. Uhři ještě nejsou natolik civilizovaní, by působili problémy královské příbuzné, kvůli ekonomicky nevyužitelné pustině. Konstancie může zahájit osídlování. Maďaři volí jinou taktiku. Do Lucka se prostě nasáčkují. Hranice zabezpečí vojenskými posádkami. Kdo může se státi uherským pohraničníkem? Slovák jistě ne. Ten by se mohl s těmi Moraváky domluvit. I umístěni jsou sem Pečeněhové, Sikulové a posléze i Kumáni. Již podle etnických názvů milí sousedé. S Pečeněhy možno se setkat v prostoru Kunovice – Sady – Vésky – Míkovice – Podolí. Se Sikuly též někde na Kunovicku. A s Kumány ostatně také. Oblast tuto jest zapotřebí si řádně zapamatovat. Ne, že by hrála nějakou roli v našem vyprávění. Pro případ, že rozhodli byste se navštívit sirnaté lázně v Ostrožské Nové Vsi. Geny jsou geny. Kumáni jsou docela problematickým etnikem. Turkotatarským. V poklidu si kočují v jihoruských stepích až někdy v letech 1238-9 poraženi jsou Mongoly. Část prchá na západ. Béla IV. jim nabízí azyl. Takový divoký, pohanský Kumán se vždy hodí. Zejména, pošilháváme-li po Štýrsku. Pošihlávat můžeme. Jen markrabě moravský a vévoda rakouský Přemysl Otakar II. není příliš nadšen. A tak už v roce 1252 přicházejí Uhři do Rakous a Kumáni na Moravu. Zatím jen cvičně. O rok později vpadá koalice polsko-haličských knížat na Opavsko. Město nedobudou. Nedobude-li taková armáda město, aspoň poplení okolí. Kumáni míří na Olomouc. U metropole země zdecimují moravské vojsko. Olomouc odolá. Odolá-li město, musíme se napakovat v okolí. Zatímco chudáci Mongolové prolétli oblastí jako blesk, Kumáni si rabování řádně užívají. Nechť si mají potomkové o čem povídat. A povídají. Neb však mezitím vymizeli Kumáni z etnické mapy světa, svedli vše na Mongoly. A když i na Mongoly se zapomnělo, na Tatary. Kdo má ostatně tyhlety mamlasy od sebe poznat...
A kdo se chce podívati na obrázky, kterak to v Lucké provincii vypadá dnes, může zde...