V Drahotuších na letišti konala se další akce motoristická. Auto-moto-veterán burza. Auto si, coby vášnivý neautomobilista, pořizovati nehodlám. Moto by se mi patrně líbilo. Nemaje na něj vůdčí list, vystačím si s kolečkem. Nevím též jak bych se to naučil řídit. Kdybyste viděli, kterak jsem se natrápil s koloběžkou... A s veterány je to těžké. Nejeden z těchto strojů obdivovali jsme coby ogárci školou povinní. Takové fára určitě nemají ani v Sovětském svazu! Někteří tvrdili, že v Sajuzu mají jistě ještě lepší vozy. I dali jsme si po papuli. Pravda pak vyšla najevo. Do té doby, než si vzal oponent na pomoc hokejku. Pádný to argument. Proti němu již nebylo obrany. Neměl-li člověk po ruce hůl brankářskou. Ta je přeci jen větší a těžší. A těmto mašinám se nyní říká veteráni.
Však zajel jsem si zde. Již drahnou dobu toužím shlédnouti Kobylanku. Tábořiště to lovců sobů. Však ta je zde pořád. Burza poskytla mi potřebnou záminku k opuštění hor valašských. Pak také ze zvědavosti. Každé dva roky se zde koná naprosto úžasný veteránfest. Poslední byl začátkem května 2010. Pokud dobře počítám, další bude příští jaro. Kromě obligátních automobilů a motorek je zde možné shlédnout i letadla. Nejen shlédnout. I proletět. A pokud se nemýlím, byla řeč i o tandemových seskocích. Ve stáncích je možné koupit téměř jakékoli zboží obvyklé na běžných jarmarcích. Škoda. Chtělo by to více nápaditosti. A tyhle otravy poslat někam. Jistě by se našlo dostatek originálnějších prodejců. Tito se na nějaké burze jistě vyskytovat nebudou. A třeba se tu opravdu objeví nějaké zajímavé vozítko. Pokud ne, nevadí. Nemusím přeci celý den čumákovat na jednom místě. Ostatně jsem ještě nikdy na podobném podniku nebyl. Rozšířím si obzor. Člověk se má stále vzdělávat. Získávat nové podněty a zkušenosti. Jako třeba neobcházet letiště po silnici, ale namířit se to přímo skrz vzletovou a přistávací plochu k prodejcům. Kdo půjde po silnici, nebude riskovat mokré boty. Ale zaplatí 40 Kč vstupného. Jinde než u oficiálního vstupu pořadatelé nebyli. Netuše takovou zradu, nechal jsem se zkasírovat. Ni chabý odpor se nekonal. Je vskutku nečestné a nesportovní takto přepadat a šokovat nic netušící mírumilovné návštěvníky.
Stánky s cukrovinkami zde vskutku nebyly. Jen jeden větší a jeden menší s občerstvením. Spokojil jsem se s menším. A dal si kafe. Byly i bramboráky. Tuším 35 Kč. Ale velikosti normálního bramboráku. Na veteránfestu za stejnou cenu připomínali přejetou jednohubku. Však odolal jsem. Majíc sváču a v záloze lízátka. Lepší než Startky, že jo. Rakovina plic vyměněná za diabetes. Tomu chytrolínovi, jež vynalezl papírovou špejli, bych nejraději kopnul do zadku. Zpravidla se začne rozpouštět jako první. Možná lepší a ekologičtější než umělohmotná. Ale do tak tu sladkou kouli nacpat na dřevo? Polovina kávy skončila, jako obvykle, na svetru. Počítaje s tím, vzal jsem si hnědý. Empiricky mám ověřeno, že skvrny na něm nejsou patrny. Paní, jež do mne vrazila, měla svetříček sněhobílý. Původně. Většinu zboží tvořily nějaké prapodivné strojní součástky. Překvapivě. Co taky lezeš na motoristickou burzu, když nepoznáš ni klikovou hřídel. Jistě se zde našly i nádherné a vzácné kousky. Další část pak všemožné harampádí. Klasičtí vetešníci. Některé věci moc hezké. A za cenu přijatelnou. Pokud by byly funkční. Což mnohdy sami majitelé nevěděli. Kupovat litinovou nohu k vaně se mi však nechtělo. Platí zde přímá úměra. Čím větší veteš, tím dražší. I nějaké foťáčky tam byly. Nebyl bych proti rozšíření viliografické sbírky. Motorky a automobily se mnoho nenabízely. Nějaké Jawy, mopedy, ČeZety. Však přijel tam človíček z Bělotína (?) s nádhernou Aerovkou. Ovšem ne jako prodejce. Očumoval jsem, hodnotil, jako znalec se tvářil. Ostatně nejen já. Mnohý z návštěvníků zde postával a učeně disputoval s majitelem. I Přerovský týdeník projevoval zájem. Přerovský týdeník měl moc hezké blonďaté vlásky. Třeba si zkazku o pneumatikách doposlechnu někdy později. Stejně jsem už chtěl jít. Poměrně brzy se začali všichni rozjíždět do svých domovů. A já se na tu Kobylanku vskutku chtěl podívat. A na hrad Svrčov. Však o tom zase někdy jindy...
Koho by veteránské téma zajímalo a případně se chtěl příštím rokem podívati i na zdejší sraz, může se podívat na obrázky. Pro přehled rozdělené jsou na část automobilovou, motocyklovou a leteckou. Zejména bych chtěl upozornit na Isettku. Nikoli slečnu, anóbrž BMW Isetta. Z roku 1957. Vznikla v důsledku potřeby malých, levných a nenáročných automobilů v Německu doby poválečné. Není však výplodem konstruktérů germánských, od Románů pochází. Bavoráci koupili licenci od Renza Rivolty na výrobu dvoumístné Isetty. Vyráběna byla v letech 1955 – 1962. Celkem 162.000 kusů. Snad jsem si to zapamatoval správně. Unikátem je, že má dveře v přídi vozu. A je to to červené autíčko. No jo, jich je tam víc. Na jednom z obrázků paní majitelka předvádí, že Isettka má skutečně dveře v přídi a volant ve dveřích. No není to paráda? TOHLE je jediné auto, které bych skutečně chtěl...