Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poslední míle aneb Harley Davidson na Helfštýně

19. 9. 2011

Blíží se nám podzim. Doba, kdy stromy jsou obsypány jablky a není tedy nutno nositi sebou sváču. Zatím jsem jich sežral pár metráků. Nejrůznějších odrůd, jakosti i vydání. Kde se však poděly jadrničky? Zhovadilý poutník po nich marně pátrá a jPříjezden občas a výjimečně se do nějaké zakousne. Zpravidla pak bývá červavá. Blíží se podzim. Doba kdy již není tak příjemné osvěžovati se a pot smývati ve vodních tocích. O čemž se přesvědčili ve valašskomeziříčském muzeu. Větrají dosud. Já bych se tam klidně zastavil i později. A vypucovaný. Ale když vstup zdarma byl jen v neděli. Blíží se podzim a množí se akce typu Poslení míle. A jedna z nich se v sobotu konala na starobylém hradě Helfštýnském. Něco nám tu nesedí. Je zde nějaký chronologický chaos. Ba, ba, i před tímto termínem projížděl jsem okolí. Však slíbeno bylo umístiti co nejdříve na Rajče nějaké obrázky. Nevědouc jak dlouho nám vydrží zamračené počasí, umožňující u počítače vysedávati, podám zprávu nyní. A k minulosti se vrátím v budoucnosti. Na Helfštýně sjeli se příznivci motocyklů Harley Davidson. Místy se objevily i mašiny jiných značek. Zejména japonských. Všechny naleštěné. Dlouze a dlouze jsem pak musel Blesce vysvětlovat, proč téže není pochromovaná a nezáří na slunci. Copa to jde mi házet prasátka do očí? Marně. Stejně mě pácla řídítky. A cestou zpátky mne i ze sedla vyhodila. A dokonce u spacák z nosiče vyšoupla. Naštěstí jsem si toho včas všimnul. Noci jsou již chladné a teplé prádlo stále leží zahrabáno někde v krabicích. Cesta na hrad proběhla v poměrném klidu. Měl jsem tolik rozumu, že vyjel jsem o den dříve. Jinak bych ráno po cestě zrampouchovatěl. Takto stačila menší rozcvička na Maleníku, kde rozložil jsem tábor. Samotná kra Maleníku u Hranic je dosti zajímavá. Z hlediska geologického. Je třeba zde zatěžovat úvahami o karbonských a devonských souborech na východním okraji tektonického prolomu Moravské brány? Možná někdy příště. Směrem od vrcholu k osadě Rybáře je též hradisko. O tom též někdy příště. Vegetace sis již pomalu žloutne, však stále zde je. A tím pádem nejsou terénní náznaky patrny. Ani jsem tam nelezl. Ostatně nebylo zase tak moc času. Vstal jsem, zacvičil si, hovořil hrubě na téma – proč já blbec sebou netahám vařič. Teplé thé by nebylo špatné. Instatní kafe lze vsypati do menší PETky, dolíti vodou, protřepati a píti. Však příliš nezahřeje. Snad jen komihavý pohyb hodní končetinou při promíchávání. A, koneckonců, neměl jsem sebou ni toto. Z Maleníku na Helfštýn je to již kousek. Paní pokladní po mě vyžadovala 40 Kč vstupného. Nacpal jsem si do huby lízátko a pokusil se posunout svůj věk o nějakých třicet let níže. Neúspěšně. Slevil jsem o desetiletí. Taktéž zbytečně. Budu muset začít nosit holítka. Býti oholen, možná by můj trik neprokoukla. Nebo by mne mohl dáti do kolonky „invalid“. Když se holím, krvácím. Najednou začalo být času sdostatek. Doba příjezdu nebyla obyčejné veřejnosti známa. Po dlouém prohledávání internetu, podařilo se mi získat pofiderní údaj 12:00. Však v tu dobu se motorkáři teprve vykuklovali ze spacáků v kempu Hranice. Pak ještě spanilá jízda po lázeňské kolonádě v Teplicích. Z Teplic odjezd ve 13:45. Vše zaznamenáno na plakátě u pokladny. Jediném na severní Moravě. Párkrát jsem tedy hrad obešel zvenku. Vede tudy poměrně pohodlná pěšinka. Až na jedno místo. Tam sjíždí se po zadku. Nebo jest možno jej obejít. Obcházeti se mi nechtělo. Aspoň nalezl jsem několik střípků. O tom se však zmíním později. Ještě ni nejsou vybaleny. A pohled z věže. Již vyšlo sluníčko. Přemítání, dáti-li si v podhradí dršťkovou polívčičku. Byl jsem natolik přežrán jabkama, že na další kulinářské zážitky nebylo ni pomyšlení. Nerozvážně jsem jablíčka chroustal po celou dobu pobytu. Tak ni při odchodu nebyla dršťkovka otestována. Měl jsem jich plný baťůžek. A musel jsem mu odlehčiti před návratem. Kdo se s tím má tahat na zádech. Od čeho má člověk břucho? Kolem druhé mašiny vskutku dorazily. Bylo jich hodně. Exaktněji množství vyjádřiti nemožno. Zabraly téměř celé nádvoří. Připočtěme-li k tomu jejich majitele a hordy čumilů, nebylo zde téměř k hnutí. Fotografovati se příliš nedaly. Byly zapresované jedna do druhé. A mnohdy by se k nim nepromáčkla ni podvyživená myš. Možná zakrslý rejsek. Já jsem kus chlapa. Bleska si však lebedila. Opět sklízela zaslouženou pozornost. Vedle nabláskaných monster si jí všimnul vskutku každý. Stala se druhým nejfotografovanějším objektem. První byl motorkář s dítkem v rukách. Já myslel, že pozornost bude budit moje mašina. A přitom stačilo vzít si Bobka! Tázati se, kterak dlouho setrvají na místě bylo zbytečné. Tato informace nebyla zřejmá patrně ni organizačnímu štábu. Zato film se promítal. Na nějaké téma. Snad o pobytu klubu ve Státech. V čase ohlašování však projevil se nadbytek ovocné stravy. Motorkáři zkonzumovali párek a odfrčeli. Majíc zaplaceno, absolvoval jsem snad poprvé na této zřícenině organizovanou prohlídku. Názvy věží, bran a oken si nepamatuju. V mincovně jsou kopie a zelená stěna. Kdo se na ni šáhne a v duchu vysloví přání, do roka a do dne se mu splní. Vše v ceně vstupného. Reklamace se neberou. Také jsem ohmatával. Co jsem si přál nepovím. Již tak o mně někteří lidé tvrdí, že jsem sprosťák. Stejně se mi o tom v noci zdálo. Tentokráte podřimoval jsem na hradisku Hlinsko u Lipníka. Však toto jest vskutku zajímavé. Pro mne. Jak pro ostatní nevím. Zmíním se o něm až někdy příště. Obšírněji. Tak se máte na co těšit!

A nakonec jako (téměř) vždy. Další obrázky jest možno zde spatřiti.