Jdi na obsah Jdi na menu
 


Valašská svatba v Novém Hrozenkově

1. 9. 2011

V době, kdy světové literatuře vládne romantismus, obracejí se zraky (zejména) českých vlastenců ke kultuře venkovského lidu. Ve svých literárních salonech učeně disputují o prostých, pracovitých a tím pádem i ušlechtilých vesničanech. Poučeni Vergiliem. Jaký rozdíl ve srovnání s městským lumpenproletariátem. Vždyť ti mamlasi z Kolbenky chodí neustále v montérkách zamazaných olejem a na ulicích vyřvávají vulgární rýmovačky. Takový selský synek pohybuje se v oděvu prostém, zDružičkaáplatovém, avšak čistém. Cestou z pole zpívá lidové písně s náboženským obsahem, mající zajistit úrodu. Na milých a jednoduchých zábavách pak pěje zásadně songy vlastenecké. Lidová kultura toť dokonalost. Hodná následování. A hlavně uchování. Německé sprosté mravy měst již začínají pronikat i na venkov. I vyrážejí ze svých budoárů, opouštějí ruch velkoměsta prodchnuti duchem misioářským. Však již v první dědině za Prahou zjišťují, že selský synek vskutku chodí v šatech prostých a záplatovaných, však selská dcerka nemá čas celé dny tráviti u potoka a práti. Cestou ze sklépku békají věci, nad nimiž by se i průměrný slévač začervenal. A ty sprosťárny jež páchají při nejrůznějších příležitostech. Na svatbách si dívčiny nadzdvihují sukýnky! No což. Ještě jsme příliš blízko města. Někteří se vydávají na Chodsko. Potomkové Koziny jsou možná hrdí, však ve žlutých kalhotech se po lesích nepohybují, Bavorákům po tajnu čakanem nehrozí. A dokonce ani do chléva nenocí dudy! Takový úpadek! Prchněmež na východ. Pod hřebeny majestátných Tater jistě bude uchována slovesnost v pravé čisté prostotě. Sedí si tam na salaších, skotačí (ve vší počestnosti) a rozvíjejí svého kulturního ducha. Kdo by je taky uprostřed smeček vlků a medevědů zkazil. Asi Němci na Spiši. Kdoví, jak by to nakonec dopadlo s Babičkou, kdyby pan Němec nezachytil v korespondenci mapu Kavkazu a neodtáhl drahou polovičku zpět do Prahy. A jiní nedopadají lépe. Erben, zděšen mravy, podléhá trudomyslnosti a začíná psáti Polednici. Mnozí jsou však moudřejší. Co nezapadá do dobových představ o ušlechtilém venkovanství, prostě nezaznamenají. Nebo poopraví. K obrazu svému. Stejně jsou to jevy nepůvodní. Kdyby neskončia éra romantického nadšení, mnohé zůstalo by nám dnes utajeno. Po romantismu naštěstí následuje realismus. Literát a estetik je vystřídeán sprostým vědcem.

Zajímavou oblastní lidové kultury jsou svDružičkyatby. Na téměř celém Moravském Slovácku jest zachycen interesantní zvyk. Svatebčané, jež se nějakým způsobem provinili, jsou odsouzeni k výplatě na lavici. Aby se jim lépe leželo, mohou si zvoliti podušku. Zpravidla družičku. Případ, kdy by si některý zvolil družbu, není zaznamenán. I když se vyskytnout mohl. Kyž pak dostával, pohyby pánví připomínali pohlavní akt. V některých obcích dostali na prdel prostě všichni. Družbové i družičky. Někde ve svatebním domě, někde až později na taneční zábavě. Umocněno umístěním kalhot a sukýnek. Kalhoty pěkně pod koleny. Sukně vyhrnuté až k hrudníku. Trencle se v této době ještě nenosily. Kalhotky taky ne. O podprsenkách nemluvě. Krásná to éra. Spodní prádlo se začalo ujímat až po polovině 20. století. Někde ještě později. O to houževnatěji se tato móda udržuje. Nu čož, časem i výstavba „šumperáků“ skončila. Ještě, že to Božka nespatřila. Možná by pak místo Barunky popisovala Alžbětku. Bathoryovou. Takto to odnesla pouze chudák Viktorka. Kdo by se chtěl poučiti více, nechť nahlédne do knížečky Slovácká svatba na Podluží. Autorem je Kopecký J. Vyšla v Hodoníně. Pokud ji seženete. Publikace z roku 1896 se vskutku těžko zajišťují. Bohužel zde nejsou obrázky. Boženka také patrně nikdy nespatřila tanec „žabička“. Muž drží ženu zezadu kolem pasu a vesele poskakují. Přtitom se snaží rozepnout jí živůtek. Kdo ví, co je to živůtek tuší co poté nastane. A holčiny se, kupodivu nikterak nebrání. Nejen svatby však byly příležitostí k takto zajímavému a poutavému veselí. Mezi etnology dosud koluje vyprávění o fašanku ve Strání v roce 1949. Byl filmován. A dlouho nebylo možno nalézti slušnou píseň, kteroužto by mohli zaznamenati na filmový pás. To by jim pan ministr dal!
Kdo by tedy odolal návštěvě Nového Hrozenkova, kde konala se pravá valašská svatba. Pravá valašská svatba dle Joži Orsága-Vraneckého. Tomuto pozdnímu romantiku vděčíme za uchování řady hmotných i slovesných památek. Někdy i znovu vytvořených. Valašský kroj je velmi starobylý. Proto jednoduchý. Dívčina z Hrozenkova nemohla celé dny ani práti, natož vyšívati šatečky. Na Národopisné výstavě Českoslovanské Joža spatřil řadu nádherných moravsných krojů. Vesměs již upravených svými předchůdci. Vyšívati šatečky si původně nemohla dovolit ni holčina z Prosenic. Zaplakal a vytvořil zcela nový, typický valašský oděv orsácký. Obscénnosti ze svatby vypustil. Nebo možná ne. Však ke spatření jistě nebyly. Asi se nepředváděly na veřejnosti. Pokud ano, nebyly vidět skrz dav. Dorazil jsem pouhou hodinu před začátkem. A plac byl beznadějně přeplněn. Že na pódiu zrovna tancují a pějí cikáni si lidé sdělovali. Možná to ani nebyli cikáni. Tichá pošta je tichá pošta. Památník Antonína Strnadela je pro takovou akci přec jen příliš malý. Dle návštěvy by bylo vhodnější fotbalové hřiště. Ale co by to bylo za valašskou svatbu na Strahově? Nebo ji uspořádat častěji než jednou za 40 let. Jinak příště lid přihlíženící převálcuje ženicha, nevěstu i kostel. Jak mohl průvod svatební projít ke kostelu bez použití vodních děl netuším. Není to tak dávno, kdy mi bylo vysvětlenou, že na takové akce přeci nikdo nechodí. Co by tam dělal? Dnes? Když si může na internetu kdykoli pustit záznam sňatku lidožroutů z Bali. Včetně svatební hostiny. Proč to někdo neřekl přítomnýcm čumilům? Třeba bych pak i něco viděl... A je-li v republice někdo, jež zde nebyl, nějaké obrázky jsou tady...