Jdi na obsah Jdi na menu
 


Valentýnská pouť Příbor 2011

14. 2. 2011

V neděli kolem 14. února konává se ve městě Příboře valentýnská pouť. A to u kostela jež zasvěcen je sv. Valentýnu. Neb tento vzýván je coby ochránce před nejrůznějšími nemocemi, zejména epilepsií a dnou, byly v původních stáncích k dostání zejména voskové modýlky rukou či nohou, jež byly poté obětovány všemohoucímu, coby prosba za neonemocnění. Či uzdravení. Nebo ochoření souseda. Špatná zpráva. Nemoc sv. Valentýna není zamilovanost, ale padoucnice. Snad se nyní nPřed obědem je těžko se pohnoutiěkteré z později narozených dívčin nezhroutil svět.  Zbožné tyto poutě byly v 50. letech zrušeny. A opět se tradice obnovila v roce 2004. To již pod vlivem angloamerické módy. Souchotináře vystřídali milenci. Dnes jsou z nich již rodinky s dítky. Naštěstí se organizátoři snaží zachovat úroveň celého podniku. Žádné vietnamské tržiště s čínským zbožím. Žádné přeslazené valentýnské srdíčka a plyšáci. Samé dobré čí pěkné věci. Znalci supermarketových tlačenek, nechť sem ani nelezou. Stejně by u stánku se zabijačkou vůbec nepoznali co se to tam vlastně prodává. Skoro jako domácí. Kam se poděly prodejci cukrovinek s unifikovaným sortimentem? Všude je něco jiného. Tak nějak bych si představoval poutě a jarmarky. A všude možno nejprve ochutnat. Využil jsem. A sváču pak vezl zpět domů. Nebudu se cpát rohlíkem se sýrem, mám-li možnost oprubovat čokoládové tyčinky a mandlové koláčky. Koštujíc pátý, paní se smála a dala mi jich pytlík. A ať si klidně přijdu pro nášup. Přišel jsem. A dostal medové bochánky na cestu. Když jsem tak zdaleka, nechť nestrádám a nehladovím.

Od prvopočátku prodávaly se, na zdejší valentýnské pouti, též šifle. Coby občerstvení pro poutníky. Nikde jinde a nikdy jindy nebylo možno tyto dostati. Později je bylo možno pořídit kdekoli jinde a kdykoli jindy. Pak pro jistotu vůbec nikde a vůbec nikdy. A dnes se tyto opět objevují. Zatím jen v Příboře. A snad nejbližším okolí. Dosud ještě nenabyly popularity svých příbuzných – štramberských uší. Čímž jsem zároveň napověděl, oč se vlastně jedná. Perníkové medové pečivo, tvarované do obdélníku s rýžkami. Připomínající tvarem čokoládu. A tuze dobré. Snad ještě dlouho zůstanou doménou mistrů cukrářů příborských. Výše zmíněné uši již dělá každý moula. Byť je třeba již musí nazvat jinak. Ale jsou to štramberské uši, byť by bylo na sáčku napsáno „Knedlík se šlehačkou“. Onehdá jsem koupil jedny, jež chuťově připomínaly rohlík namáčený ve skořicovém roztoku hypermanganu. A i na této pouti jich bylo požehnaně. Ostatně do Štramberku by člověk doplivnul. Více než šiflí. Ty se zde vyskytly snad ve třech stáncích. Vyzkoušel jsem všechny. Snad nejlepší byly ty z Pekařství a cukrářství paní Evy Gilarové. I když… Jak může nějaký tajtrlík, jež se o existenci daného pečiva (a vlastně i poutě) dozvěděl před dvěma dny, hodnotit, které jsou nejlepší? Příbořani by mi možná dali po čuni. I přes to se v tomto městě nezapomenu vždycky zastavit a zamlsat si. Škoda jen, že jsou takové malilinkaté. 45 g. Co to je pro chlapa velikosti nadměrné?
Hlavně si příště budu muset dobít baterky do foťáku. Hlavně, že mám snad osm párů. A všechny prázdné. Copak za to můžu? Kde jsou doby, kdy po každém výletu musel jsem je cpáti do elektriky. To si pak člověk zautomatizuje a nemůže dojít k nijakému zanedbání. Přijel jsem do Příbora, chtěje si nastavit foťák, tento mi exnul. Stejně tak při druhém páru baterek. I při třetím. A tak dál. Kde pořídit nové? V neděli? Jediný otevřený obchod široko daleko bylo Penny. Tamní baterie nejsou z nejlepších. A může být na nich napsáno New Ultra třeba stokrát. Můj obrázkovač je vůbec ani za zdroj energie nepovažuje. Možná za vzdálený atmosférický výboj. Spíše však za softwarovou chybu. Nijak na ně nereaguje. Ba právě naopak. Po použití zpravidla resetuje původní nastavení. Pokaždé pořizuji-li si nový foťák, jeden z hlavních požadavků je, nechť funguje na tužkové baterie a ne nějaké speciální akumulátory. Tužkovku pořídím, v případě nouze, prakticky kdekoli. Ale jak splaším akumulátor v horských pustinách Pamíru? A dosud to fungovalo. Nyní jsem však sám zvědav, co z těch obrázků vyleze. Aspoň jsem se nezatěžoval focením, ale v klidu si užíval horké medoviny, sladkostí, flašinetu, Stanley Dixi Street Bandu, dřevěného kolotoče, střelnice, brynzových halušek a výroby vařech. Kolotoče tedy jen z dálky. Chtěl jsem se sic svézt, však pán mě tak dlouho zapřísahal, nechť vše ještě jednou zvážím a nekazím radost nevinným malým dětem, že jsem si svůj úmysl rozmyslel. Ale uvidíte jak na něm budu řádit příští rok!