Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za posledním puchýřem do Vizovic 2010

29. 11. 2010

Je polovina listopadu a turisté organizovaní definitivně ukládají své hole, pumpky a vandrbuchy do skříní. Dokladem toho Tak takhle to vypadalo na nádražíjest i akce „Za posledním puchýřem do Vizovic“. Netřeba se obávati a za hlavu chytati. Kolektivní a organizované výlety stále nejsou ničím pro mne. Však tato akce má přec jen jisté kouzlo. Parní mašinku, jež v tento den do Vizovic zavítala. Což přimělo i mne, nechť vylezu z postele a vyrazím. Časně. Co kdyby náhodou dojela dle jízdního řádu. Nejprve jsem se však musel vrátit domů, zapomenuv v rozespalosti pumpičku. A po ráfcích se mi jet nechtělo. Kdo by ten kopec šlapal? A pak se podruhé. Při dohušťování kola jsem si odložil batůžek. Byl v něm kokosový kmen. A ten jsem přeci nemohl nechat zapomenutý a povalující se na dvorečku. Ostatně veškerý spěch byl zbytečný. V čase, kdy měl parní vláček dojíždět do Vizovic, čerpal ještě vodu ve Zlíně. Před nádražím čekaly na obdivné pohledy kolemjdoucích historické stříkačky. Prohlídkou čas příjemně utekl. Vlak přijel, nádraží se zaplnilo a já vycouval. Nechtělo se mi přetlačovati u uhláku. O hodinku později již byl klid. Zůstalo zde jen několik fotografů čekajících, zdali se slunce neposune více na východ. Několik dítek a jejich maminek. Vlastně spíše tatínků. Polovina otců se marně pokoušela dostat děti domů na oběd. A polovina dětí se zbytečně pokoušela přemluvit k odchodu otce. Jeden pán naháněl zoufalé železničáře s dotazem, jaký má ten stroj výtlak. Hasiči odváželi své nádobíčko. Obsluha mašinky mazala a mazala. Velmi poctivě. Dosud se mi tu bundu nepodařilo řádně vyprat. Naštěstí je zamazána poměrně rovnoměrně a je možno kaňky prohlašovat za vzor. Oděv od vazelíny však přilákal onoho zvídavého človíčka. Narozdíl od mašinfíry jsem mohl naskočiti na kolo a prchnout.

Ve městě jsem se však dlouho nezdržel. Vypadalo poněkud přelidněně. Na dni železnice prý bylo 16.000 návštěvníků. Boha jeho... Přeci jen mám raději poklidné odpoledne malého městečka. I vydal jsem se na zpáteční cestu. Po náspu nedokončené Baťovy trati. Což byl dobrý nápad. A hned za městem vlevo. Po červené turistické značce. Kolem Chrastějova, přes Oškerovy paseky na Syrákov. Špatná to idea. Po Chrastějov idylka. Pak se cesta dostává do sféry vlivu lesáků a lakatošů. Velké pozitivum spatřuji v tom, že bahno dočasně zcela zakrylo skvrny od vazelíny získané na nádraží. Ona mi image topiče moc neseděla. I rez na kole zmizela pod nánosem mokré zeminy. Stále mne míjely podobné postavičky. Něco mezi hejkaly a medvědy. Všichni pozdravili, občas pronesli několik jadrných slůvek a jedna paní se tázala, zdali zde náhodou teď někdy nepršelo. Další měla starost, zdali je před Vizovicemi nějaký potůček, kde by si mohla opláchnouti boty. Byla ze Slovenska a chtěla reprezentovat. Sundal jsem jí šišku přilepenou na rameni. Setřela se blátivý koláč z tváře. A pochopila. V rozpacích sebou švihla o zem. Jinak se nic zvláštního nestalo. Na Syrákově jsem ze sebe seškrábal bahýnko, abych neznečišťoval státní silnici. Přesně podle vyhlášky. 
Kdo má zájem shlédnout další obrázky nechť navštíví: http://tommy-harold.rajce.idnes.cz/Za_poslednim_puchyrem_do_Vizovic_2010-11-13/