Kapitola 7. - Katastrofa dánské výpravy. Smrt valašského vůdce a osudy jeho dětí.
7. Katastrofa dánské výpravy. Smrt valašského vůdce a osudy jeho dětí.
Mezitím však už se blížila pohroma a zkáza na celou dánsko-emigrantskou armádu, která se sice přes zimu v obsazeném Opavsku, Krnovsku, Ratibořsku, Těšínsku a severní Moravě doplnila na Betlenem Gaborem požadovaný počet 13.000 mužů, ale marně čekala i na jaře roku 1627 na zásah sedmihradského knížete. Byl to zase nedostatek peněz na straně evangelických spojenců proti přílivu španělsko-amerického zlata, jímž byla posilována moc habsburská, co zmařilo výsledky nákladně a obětavě chystaných příprav k rozhodné válce. Poněvadž Betlenův požadavek finanční pomoci ze západu nemohl být splněn, a že v Uhrách ani v Čechách k povstání proti císaři nedošlo, sedmihradský kníže do boje vůbec nevytrhl a ponechal Dány s emigranty osudu.
Na začátku července 1627 utrpěl dánský král na západním bojišti novou těžkou porážku. Zároveň počal Valdštejn svírat svým vojskem, jež přes zimu doplnil verbováním v Německu na 50.000 mužů, dánsko-emigrantské sbory v obsazeném jimi území. PO dlouhém čekání na pomoc Betlena Gabora, k němuž byl ještě koncem července vyslán Lad. Velen z Žerotína s marnou prosbou o záchranu, rozhodli se konečně Dánové s emigranty ustoupit Těšínskem podél Odry na sever. Než i tato cesta jako všechny ostatní byla už zatarasena, takže se ani jízdě přes všechno hrdinské úsilí nepodařilo probít kromě několika malých hloučků. Ostatní, jakož i pěchota, dělostřelba a obsazené pevnosti, padly postupně do rukou císařského generalisima, který tímto svým slezským vítězstvím přivodil konec oné, s počátku tak nadějné emigrantské akce.
Mezi Emigranty, kteří zůstali na Moravě nejdéle byl i pan z Víckova. Nasvědčuje tomu zase zápis v holešovské kronice: „Když pak ti Mansfeldovi vojáci vyšli z Holešova, tedy zasej pan Adam Čejkovský osadil zámek Valachy a svými mušketýři. Ale potom mušketýře vyzdvihl, toliko samých Valachů (tam) nechal, svobodníků.“
Podle další zprávy téhož písmáka přitáhla v polovici srpna 1627 do Holešova druhá císařská armáda, vedená Baltazarem Maradasem, když předtím vytlačila dánské posádky z obou stran Jeseníků a pomohla Valdštejnovi dobýti Opavy. Po pádu této poslední opory Dánů (29. července) obrátila se armáda Maradasova proti Valachům, kteří zas nejdéle ze všech vzdorovali. Svědčí o tom i dopis kardinála Dietrichštejna[1], v němž se praví, že „už císař nepřátele své v knížectvích slezských obzvláště i v Moravě rukou mocnou sobě podmanil. Poněvadž však někteří nepokojní lidé nepřestávaní až dosavad Valachů na panství lukovském a vsetínském srocovati a je k dalšímu protivenství vždy více ponoukati, že bude císař přinucen postupovat proti Valachům vojensky“.
Přesile císařského vojska nemohli ovšem odolat ani Valaši pana z Víckova na holešovském zámku. Kronikář o nich zaznamenal, že jich bylo na dvacet pobito od pronásledovatelů u Přílep, když se chtěli zachránit do hor k Lukovu. – Armáda Maradasova ležela pak v Holešově od 13. srpna přes dva měsíce, po celou dobu vyjíždějíc odtud na „rabování do hor“.
V té době padl do moci císařských za okolností dnes neznámých i hrad Lukov, kde od druhé polovice října leželo půl praporce císařské pěchoty. – Tenkrát bylo také druhé ohnisko valašského odboje, městečko Vsetín, dobyto a za trest vypáleno, „že se nechtěli poddat panu Žampachovi“[2].
Dvacátého října museli pak na Vsetíně podepsat purkmistři, fojtové a ouřadové všech obcí na panství vsatském revers, v němž přiznali, že se sic proti svému pánu, Zdeňku Žampachovi též na místě J. M. Cís. „z ponuknutí Jana Adama z Víckova, předešlé nepořádné vrchnosti své a jiných zlejch a podezřelejch lidí, z poddanosti vytáhli, vykročili a zároveň spolu s těmi zlejmi lidmi nešlechetné rebelie oučastna učinili“, ale pro příště pod ztracením hrdel i statků za sebe i potomky své slibují a připovídají už nikdy proti vrchnosti se nepozdvihovati.
Jak málo si vzali Valaši k srdci tento vynucený slib, jenž měl být předčítán při každém obnovení obecních rad, ukázalo se v následujících letech, zejména za vpádu švédského; tehdy znovu povstaly celé valašské kraje k hájení náboženské svobody, jako by jejich obyvatelé zcela zapomněli na to, že mají jakékoliv „spuntování proti vrchnosti v známost uvozovati a zlé lidi k rukám Jeho Milosti podávati“, jinak že se – podle slov reversu – beze všeho milosrdenství cti, hrdla i statkův sami odsuzují[3].
Po odchodu Dánů nastaly celé severovýchodní Moravě smutné časy. Nebylo dost na tom, že trestné houfy císařských, jak vzpomínal holešovský kronikář, „všecky dobytky, kde co zastihnouti mohly, zajaly, obilí na poli do jednoho snopu vymlátily a pobraly, takže potom veliká bída a psota mezi lidmi byla“, ale ještě téměř všechny účastníky „dánské rebelie“ stihly kruté pokuty. Konfiskací statků a vězením trestáni kompromitovaní členové šlechty, pokud neutekli za hranice; města, dobytý po obraně místy zoufalé, ztratila svoje výsady a musela platit nesnesitelné kontribuce. Někteří provinilí měšťané byli popraveni, všem zámožnějším pobrán majetek. Známá je zejména exekuce hranická[4], jejíž popis i český překlad soudního protokolu zapsal si očitý svědek, lipenský primátor Martin Zikmudek. V ortelu nad hranickými, jenž byl vykonán 16. října 1627, jsou jako zvlášť přitěžující okolnosti uváděny styky měšťanů s Janem Adamem z Víckova.
Tato zmínka v protokolu soudní komise je vedle reversu vsatských poddaných poslední zprávou, kterou bylo dosud možno najít o nešťastném vůdci evangelických Valachů. Jeho sestra Anna Kateřina, provdaná Pálffy, domáhajíc se své spravedlivé pohledávky 6000 zl., již měla ujištěnu na statku čejkovském, prosila v listopadu r. 1629 císaře, aby působil na jesuity, držící ten statek, který patříval jejímu již zemřelému bratru, Janu Adamovi z Víckova, aby jí ten dluh konečně splatili[5].
Smrt Jana Adama je zahalena mlhou neznáma. Jeho jméno se nevyskytuje mezi obětmi bojů ve Slezsku, ani mezi staršími i novými emigranty, kteří se probili anebo byli Valdštejnem propuštěni a shromáždili se pak ve Východním Prusku okolo své nové naděje, švédského krále Gustava Adolfa, k němuž se obrátil mimo jiné účastníky dánské výpravy také na př. Jan z Bubna. Pan z Víckova nebyl také mezi těmi, kdož se dostali do zajetí císařských, neboť není myslitelno, že by mstivý Valdštejn propustil tohoto svého příbuzného, když Václava Bítovského, manžela Bohunky z Víckova, zajatého při pohromě dánsko-emigrantských sborů ve Slezsku[6], vydal pomstě císaře a kardinála. O mučení a popravě Bítovského v roce 1628 v Brně se zachovaly protokoly i četné zmínky v korespondenci kardinálově.
Avšak o Janu Adamovi neobsahuje tato korespondence kardinála Dietrichštejna, jenž si dával referovat o osudech uprchlých rebelů, po roce 1627 už ani jediné zmínky, ačkoliv do té doby byl vůdce rebelských Valachů nejednou předmětem hněvivé pozornosti církevního knížete. Ani o tom není nikde stop, ž by byl Jan Adam provázel Velena z Žerotína na jeho poslední cestě k Betlenu Gaborovi v létě nešťastného roku 1627.
Tyto okolnosti vedou nás k velmi pravděpodobné domněnce, že pan z Víckova nepřežil katastrofy dánské výpravy a pokoření Valachů. Snad přišel o život při hájení posledních posic v horách; možná, že jeho organismus, vysílený tolikerým horečným vypětím sil, zlomila nemoc a poslední zklamání, zklamání tím trpčí, čím jasnější výhledy nadějí otvíraly jeho nesporné úspěchy v r. 1626. Nadaný a bystrý, obětavý a statečný, nasadili všechny síly proti tomu, co se muselo současníkům jevit jako tragická sudba a co nejzbožnější z nich nazval vichřicí božího hněvu.
Jako mnozí jeho vrstevníci sklidil však i Jan Adam jenom hořké ovoce zmaru. Nedožil se ani čtyřiceti let. Živ ani mrtev nepadl však do rukou svých nepřátel. Pravděpodobně to byly valašské hory, věrné a mlčenlivé, které ukryly jeho hrob.
Osudy jeho dětí, posledních ratolestí rodu kdysi na Moravě tak slavného a starobylého, zapadly do zmatků veliké války a nevídaných přesunů hospodářských i politických. Po smrti paní Maryany z Víckova r. 1623 ujala se jich její sestra Sabina Františka, provdaná Haugvicová z Biskupic.
V jedné své při se Zdeňkem Žampachem obrátili se čejkovští jesuité na kardinála, aby jim vymohl u paní Haugvicové vydání originálu privilegií na hodonský pivovar, neboť jmenovaná prý má u sebe věci, pozůstalé po paní Maryaně z Víckova, a kardinál, jako zemský poručník sirotků, má právo otevřít lejstra sirotčí[7].
Zdá se, že teta, jež neměla vlastních dětí, skutečně se starala o neť i synovce dobře. Nasvědčuje tomu alespoň její snaha, bohužel bezvýsledná, při druhé revisi dluhů, váznoucích na konfiskovaných statcích (r. 1629), aby sirotkům bylo vydáno věno 10.000 zl., přiznané jejich zemřelé matce[8].
Okolnost, že manžel paní Sabiny byl katolíkem a důstojníkem v císařském vojsku, chránila snad její svěřence před nejdrsnějšími výrazy života, jichž by jinak děti tak velkého rebela nebyly ušetřeny. Mimo to bylo jí roku 1628 postoupeno k užívání rozsáhlé panství žamberské a litické v Orlických horách, jež patřilo synu jejího zemřelého bratra, Mikuláše Vratislava z Bubna, Janu Jindřichovi, který opustil toho roku Čechy a vrátil se až na jaře r. 1635, zrovna po smrti paní Sabiny. Podle zápisu v městských knihách žamberských „ráčila paní těch statků v držení býti sedm let pořád zběhlých“[9].
Tím, že paní Haugvicová vzala děti Jana Adama s sebou do Čech (a snad se zaručila za jejich katolickou výchovu), bylo by možno vysvětlit, že jméno Karla Lva z Víckova nenacházíme v seznamech žáků jesuitských kolejí na Moravě; neboť jinak sotva by si dal mocný kardinál ujít tuto možnost rafinované pomsty na Janu Adamovi.
Po smrti paní Sabiny se objevují její svěřenci v Brně, ale jenom aby prodali dům, jenž jim tam zůstal po matce. Koupil jej 24. září 1636 brněnský radní Jan Šebastián Thim za 1200 zlatých rýnských[10]. Nato Anna Sabina z Víckova, provdaná již za Jiříka Lišvice z Lišvic, z Moravy mizí. O jejím bratru zaznamenává K. Hlavinka[11] bez citování pramenů zprávu, že syn Jana Adama z Víckova „neznámého jména“ byl r. 1641 zabit v Prostějově císařským důstojníkem.
Téhož roku 1641 požádali pak čejkovští jusuité císaře o tři svobodné dvory v Čejkovicích, od mnohých let pusté, neorané a neosívané, jež patřívali paní z Víckova. Té doby nebylo patrně na ně už na Moravě nápadníků.
tak vymizel z Moravy jako mnoho jiných i starobylý rod rytířů z Víckova. Po dvou stech roků přihlásil se však v Prusinovicích nějaký jejich příbuzný, který navštívil hrobku svých předků, posbíral a pohřbil jejich ještě zachované kosti do hrobu u kostela a daroval jednu z cínových rakví na oltářní svícny. Německá, neobyčejně pěkná báseň, vyjadřující dojmy cizincovy z té návštěvy, vyšla v brněnském vlasteneckém časopise „Moravia“ r. 1838 s nadpisem: „Die Monumente in der Kirche von Prusinovice.“ Básník se podepsal pouze iniciálkami F. S. v. R. Byl-li snad sám oním příbuzným vyhaslého u nás rodu, mohl být potomkem dcery J. Adamovy. Žije-li snad dodnes v cizině někdo té krve, sotva je si už vědom českého původu.
[1] Kroměříž, arcibiskupský archiv. Koncept čes. kardinálova dopisu z roku 1627 bez data.
[2] Zemský archiv v Brně, Nová sbírka 637.
[3] Tamže, Sbírka rukopisů č. 177, str. 144.
[4] V. Bartovský: Hranice a lázně Teplice, str. 76-78. – V. Fialová, Naše Valašsko, roč. 1932, str. 23.
[5] List císaře kardinálovi, datovaný 21. lest. 1629 s přiloženou žádostí Anny Kateřiny v Mikulově.
[6] Podle Komenského „Historie protivenství církve české“ byl Bítovský zajat teprve v srpnu 1627 v Marce.
[7] Zemský archiv moravský v Brně, Jesuité olom. Q. I. (1-13), nedatovaný koncept.
[8] D’Elvert, Schriften XVI, str. 406.
[9] E. Albert-Chotovský, Paměti města Žamberka, str. 24 a dal.
[10] Městské knihy, poz. úř. Brno-město, inv. č. 127. fol. 91 v.
Johann Sebastian Thim, Ratverwandter allhier kauft Behausung zwischen weiland Heinrich Zahradecky von Lischwitz, geb. von Viczkow und ihrem Bruder Carl Lev Franz von Wiczkow (die beiden Genannten hatten die Behausung nach ihrer † Mutter Marianna von Wiczkow, geb. von Bubna, geerbt) um 1200 Gulden rheinisch. 24. Sept. 1636.
[11] Vlastivěda mor., okres hodonský, str. 158.