Osudný podpis aneb jak Jan Adam z Víckova o peníze přišel
Roku 1607 umírá přísedící zemského soudu, poslední mužský potomek kdysi rozvětveného r
odu, Václav Nekeš z Landeka. Zanechává po sobě obrovské východomoravské dominium, neteř Lukrecii a testament. V tomto určuje Lukrecii za dědičku veškerého svého majetku. A že to byl nějaký majetek. Panství a hrad Lukov, ves a tvrz Rymice, ves a tvrz Přílepy, Všetuly a další statky. Lukrecie se však nestává majitelkou v pravém slova smyslu, ale pouze doživotní držitelkou. Po její smrti vše přechází a) na jejího manžela Akrleba z Víckova na Prusinovicích, bude-li v té době již mrtev b) na jeho bratra Viléma z Víckova na Bystřici pod Hostýnem, a pokud i ten již bude na pravdě boží, c) na nejstaršího příslušníka rodu z Víckova. Tj. mladého Jana Adama z Víckova na Čejkovicích, toho času na kavalírské studijní cestě po Itálii. Jiní Víckovci již nebyli. Přeje si, aby celý majetek přešel na spřátelený a mnohokráte s Nekeši i spřízněný rod. A neb si je vědom, jakých čachrů jsou peněz chtiví feudálové (a zejména olomoučtí jezuité, kteří marně doufali, že by mohli též něco urvat) schopni, výslovně si vymiňuje, nechť vše zdědí páni z Víckova a pokud by někdo činil cokoli proti jeho vůli a kšaftu, nemá býti nadále považován za dědice.
cílevědomého Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna a na Heřmanicích. Tento je sice velmi ambiciózním mužem, ale též poměrně chudobným. Majetek o který by po smrti své manželky přišel je mu na nic. Záhy oba učiní kroky směřující k jeho plnému ovládnutí. Netřeba vypisovat detaily. Od toho jsou jiní. Nejdůležitější krok směřoval do Čejkovic. V červnu 1610 se zastavují u Jana Adama a předkládají mu smlouvu, podle níž se má zřeknouti dědictví. Za 8.000 zlatých. Asi jako vyměnit mercedes za párek v rohlíku. Pro srovnání, v roce 1625 prodává císař Ferdinand II. panství Lukov za více než 233.333 téže měny. A Jan Adam podepisuje. Co jej k tomu vedlo se již nikdy nedozvíme. Objevují se různé teorie. Nejpravděpodobnější jsou dvě varianty. A) chvilková indispozice. Kdo pil čejkovské víno, jistě mi dá za pravdu, že po několika sklenkách podepíšete cokoli. Zvláště dělá-li vám společnost tak vynikající a rozverný společník jako Albrecht a vínečko vám nosí roztomilá veselá dívčina Lukrecie. B) pořád je ještě lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. Lukrecie nebyla o mnoho starší, mohla po světě chodit ještě řadu let a není vyloučené, že by Jana Adama i přežíla. Mohlo mu tedy připadnout výhodnější zvelebit svůj čejkovský statek, než dlouhá desetiletí čekat na dědictví a pak zemřít týden před Lukrecií. Ta však nečekaně umírá již roku 1614. Před její smrtí se sice Jan Adam neúspěšně pokoušel něco učinit. Poté rezignoval. Lukrecie sice učinila kroky proti vůli a závěti Václava Nekeše a měla tedy být z dědictví vyškrtnuta. Jan Adam však svým podpisem prakticky učinil totéž. Pánem rozsáhlého dominia na východní Moravě a jedním z nejbohatších zemských šlechticů se tím pádem stává Albrecht z Valdštejna.