Hrad Pulčiny
Zapomenuté hrady, hrádky a tvrze jest možno rozdělit do dvou základních skupin. První byly zapomenuty již v době své největší slávy. Jejich majitelé byli místní drobní feudálové vlastnící onu tvrz a osm slepic. Druhé byly ve své době známé a věhlasné. A pokud ne známé a věhlasné, alespoň nepostradatelné. Hrádek Pulčiny patří k těm druhým. Od počátků své existence patřil k hradům zeměpanským. Nevládl na něm nějaký Chřapka z Tlustomost, ale markrabě moravský. Včetně, nejznamenitějšího z vládců země, Jošta Lucemburského. Jošt byl nejen markrabětem moravským, ale též králem římským. A nebýt předčasného skonu během přípravy na římskou korunovaci, stal by se též římským císařem. Jediný to specificky moravský panovník, v výjimkou velkomoravského krále Svatopluka Velikého. Svatopluk se králem Říma nestal. Tento titul v jeho době ještě neexistoval. Však papež jej ve svých listech oslovoval velmi familiárně. A takové označení bylo vyhrazeno jen císaři či horkému kandidátu na tento post. Pulčiny tedy patřily k majetku markraběcímu. Strážily hranici s Uhrami. Až do dob krále Zikmunda Lucemburského. Zikmund, jak známo, panoval i v Uhrách. Z neklidných sousedů se stali kamarádi. Před kamarády není třeba hranici hlídat. A krom toho, máme tady renesanci. Renesanční panovník potřebuje renesanční sídla. Skalní hrad na pohodlný zámek nepřestavíš. A Pulčiny se dostávají do rukou feudálů. Feudálové, jak víme z dějepisu, byli reakcionáři. Feudálům vydrží středověk ještě sto let. Pak se i z nich stávají renesanční kavalíři. Renesanční kavalír nenechá mrznout svou milovanou v kamenných zdech hradu a vystaví pro ni pohodlný zámek s podpodlažním vytápěním. A na hrad pak pošle leda manželku.
Pulčiny však nehlídaly jen hranici, však též prastarou a poměrně významnou cestou, kdys spojující Slezsko s Uhrami. Přes Nový Jičín, Vsetín, Valašské Klobouky, Brumov a Bylnici. Stezka tato nebyla nijakou zapomenutou horskou pěšinkou. Využil ji mj. i polský král Vladislav II., když v roce 1412 zavály jej panovnické povinnosti na Moravu. Pokud se v daný den strhl nad Valašskem orkán, padaly kroupy velikosti tenisových míčků a v průsmyku Lomensko konalo se mezinárodní sympózium moravsko-uherských medvědů, není vyloučeno, že daný panovník požádal o dočasný azyl a drobnou večeři přímo na Pulčiných. Kronikář se o tom však nezmiňuje. Třeba zapomněl.
Prvními ze šlechtických pánů na Pulčinách byli Cimburkové. Cimburkové u regionálních historiografů propadli. Hlavně Miroslav a zejména pak jeho synovec Bernard. Tito bývají mnohdy přímo označováni za loupeživé rytíře. 15. století nespatřovalo na povolání loupeživého rytíře nic divného. Loupeživý rytíř byl relativně obvyklým zjevem. I šlechtic se musí nějak živit. Šlechtic nemůže půjčovat peníze na úrok a za rok hnát na nesplácejícího cikána exekutory. Šlechtic a) sám peníze nemá a b) středověk nepovažuje půjčování peněz na úrok za činnost slučitelnou s křesťanstvím. A šlechtic je křesťan. Pan Provident není a může krást legálně. Zdejší Cimburky do škatulky lapků nacpeme jen těžko. Sousedé na ně podávali četné žaloby. Cimburkové podávali četné žaloby na své sousedy. Úkolem středověkého feudála bylo bojovat. Když nemohl bojovat nudil se. A když se nudil už příliš, soudil se. Když soud vyhrál jásal a pohostil poraženého soka vínem. Když soud prohrál, nechal se pohostit vítězem a na výrok soudcovský se vykašlal. Cimburkové občas naklusali se svými lidmi na cizí dvůr a přivlastnili si jej. Občas někdo přiklusal na dvůr jejich a přivlastnil si jej. Nic neobvyklého. Dnes se tomu říká majetkoprávní směna. Bernard z Cimburka si jednou za rok odskočil na sousední Slovensko. V době vinobraní. Víno pobral a vrátil se domů. Michal Ország z Gutu, jež byl zpravidla původním majitelem, mu to nemohl zapomenout. A občas si obdobně zaskočil na Moravu. Žádný problém. Dnes bychom to značili za mezinárodní výměnu zboží. Snad se někomu podobné počínání nemusí líbit. Na obranu středověkého aristokrata je třeba poznamenat, že žádný, žádný, z nich nikdy nekandidoval do parlamentu. Ani ten největší zhýralec. Ani Hynek Suchý Čert. A to byl nějaké kvítko. K tak dokonalé organizaci legálního loupení ještě doba nedospěla.
Posledním z rodu Cimburků vládnoucím na Pulčinách byl Jan Jičínský. Někdy označovaný za velmi špatného hospodáře. Postupně si pořídil značnou část Moravy. Majitel mapy si najde řeku Odru. To nebude problém. A pak Olšavu. Napovím – protéká Bojkovicemi. A prakticky všude mezi nimi Jan Jičínský seděl. Jak sedíš ty, ty, ty a ty. Kateřina, vévodkyně opavská, by si patrně za manžela nezvolila nějakého ekonomického hňupa. Taky by se mi líbilo takto špatně hospodařit.
A pak přicházejí Podmaničtí z Podmanína. Nejprve Ladislav. Jeden z nejlepších hejtmanů Matyáše Korvína. Uher, jak jinak. Z Uhrů přestávají být pouzí kamarádi a stávají se bratry Slováky. Před kamarády není třeba hranici hlídat. A před bratry by to bylo bohapusté rouhání. A hrad Pulčiny chátrá, za pustý je označován již v roce 1518. O 15 let dříve však není ni v majetku uváděn. A co není v majetku uváděno, je patrně již zchátralé. A zchátralé zůstane. Když pak, o sto let později, bratr Bočkaj zaskočí si na přátelskou besedu na Moravu, moravští stavové marně dumají, kde poděly se naše pohraniční pevnosti...
A jen pro úplnost. Hrad Pulčiny ležel v Pulčínských skalách. Na jejich vrcholu. Pulčínské skály je možno nalézti na každé turistické mapě. Včetně možných přístupů. Coby památka zůstalo několik schodů. A další drobné, pro laika těžko objevitelné, relikty. Kdo chce vidět schody, musí na skalách pečlivě hledat odbočku k vrcholu. Patrně ji několikrát minete. Jako každý slušný a místa neznalý cestovatel...
Kdo chce obrázky, nechť klikne zde. Jsou sic staré, však počasí letos zatím neumožnilo vyrobit lepší. A hlavně jsou zde snímky z NPR Pulčín - Hradisko. Z hradu toho opravdu mnoho nezbylo...