Hrad Svrčov
Roku 1520 přijíždí mocný moravský magnát, pan Vilém z Pernštejna, do Teplic nad Bečvou léčit si dnu. Regionální patriot jásá. Jeden z nejbohatších a nejvlivnějších mužů doby by si pro kurýrování své závažné choroby jistě nevybral jen tak nějaké nevýznamné lázničky. Já bych také hlaholil radostí. Nejsouc však patriotem hranickým, ale valašským, mohu se na celou věc dívati jinak. A chvalozpěvy pěti na jiných místech. Vilém z Pernštejna sem neváží dalekou cestu z Vladislavského sálu na Pražském hradě, nepřijíždí sem z královského Budína, dokonce ni z legendami opřeného rodového sídla na Pernštějně. Vilém sem přijíždí z Hranic. Pernštejnové, jak známo, neuvěřitelně zbohatli během česko-uherských válek. Vždy věděli, na kterou stranu se postavit. Obvykle byli obdarováváni jak z Čech, tak i z Uher. Jak se na slušné šlechtice patří. Když šlechtic zbohatne, nakoupí si nová panství. Když zbohatne astronomicky, pořídí si polovinu Moravy. A stejně tak přišel Vilém k panství hranickému. Mimochodem – Jan z Pernštejna si v roce 1533 zakupuje i panství vsetínské. Což jasně svědčí pro velký význam Valašska. Tak mocný pán by si jistě nepořizoval jen tak nějaký nevýnosný a nedůležitý stateček. Vilém tedy přijíždí do Hranic. Dozví se o zázračné teplické kyselce a chvátá k prameni. Nebo si ji též mohl nechat přinášet až do domu v putýnkách. Vysedává ve škopku, glondá litry minerálky a mračí se na kuchaře, jež mu z toho fujtajblu vyrábí i polévku. Patrně ani netuší, že nedaleko pramenů nachází se trosky kdys slavného hradu. Vždyť těch pevností má tolik...
Nedaleko vlakového nádraží v Teplicích nad Bečvou můžeme tedy spatřit další z kdys slavných hradů. Konkrétně Svrčov. S tou slávou to zase tak slavné nebylo. Zmiňován je v roce 1548. Poprvé a naposledy. Jako pustý. Trochu kusá historie. K uzoufání. Až do doby Josefa Agapita Gallaše. Ten, s bravurou sobě vlastní, přisoudí zdejší romantickou zříceninu Markomanům. Na ty se ostatně v jeho době svádělo cokoli. Původní název zníti měl Schwerdschaf (Schwertschschatz) anóbrž „Poklad mečů“. Pak přišli Slované, germánské jméno nemohli řádně vyslovit a zkomolili jej na Svrčov. Škoda jen, že žádné markomanské střepy se zde nenašly. Ty zde objevené datují zříceninu zcela prozaicky do 14. – 15. století. Za majitele bývají považováni vladykové ze Zdounek. Jejich rodě bylo jméno Svrč poměrně obvyklým. A kdo jmenuje se Svrč a nechce být pro srandu králíkům, musí zbudovat si pevný feudální hrad a vládnout z něj pevnou feudální rukou. Snad zbudován byl Herešem Svrčem ze Zdounek (uváděn v letech 1389-1403) či jeho otcem, jež ve službách biskupových zaměstnán byl coby purkrabí hradu Šaumburku. Na internetu je možno setkati se s variantou Hereč Svrč ze Zdounek. Zde se však patrně jedná o nadměrné používání klávesové zkratky Ctrl+C. Raději zůstal bych u Hereše neboli Heřmana. Když už má někdo takové jméno, nemusíme mu jej ještě komolit. Tatíček pana šaumburského purkrabího, Vlček ze Zdounek, objevuje se coby svědek v listu z roku 1329, v němž je polovina nedalekého Zbrašova klášteru Hradiště darována. As vskutku nějaký vztah ke zdejším místům měli. A snad jej opravdu i vybudovali. Snad dokonce i k obraně nejen své, ale i statků biskupských. Jak píše zkratka DARŠ v Přehledu (Přehled. Nezávislý týdeník Hranic. Ročník 3, č. 4, 31. 1. 1992, str. 7). Na stejném místě jest možno se dočísti o panoši Jaroši z Kladerub, jež od roku 1484 zove se Jaroš ze Svrčova. Bohužel bez citace. Krom zmínky o Florianu Zapletalovi 1935 (patrně Zapletal, F.: Hrad Teplice nad Bečvou. Hranice 1935). Jinde nalézti se mi jej nepodařilo. Tím pádem zůstává milý Jaroš postavou tajemnou. A pochybnou. Ne tak jako Markomani. Však přesto pochybnou.
Dalším záchytným bodem by mohlo býti jméno Zbyňka ze Svrčova (pocházejícího ze Štrálku) v listině z roku 1336. Ale ten se také mohl psát po Svrčovicích u Lipníka. Feudálové měli různé nápady. Čert aby se v nich vyznal.
Milý Zbyněk a ves Svrčovice přivádějí nás však ke kacířské, byť zcela hypotetické myšlence. Neblábolíme tu nesmysly? Nedošlo k záměně dvou míst? Naši předkové byli jistě lidé veselí. Máme doklady nejrůznějších jejich kratochvílí. Však ve věcech praktických chtěli mít jasno. Nazvat frýdecké betonové sídliště Růžovým pahorkem, by i největší šprýmař považoval za příliš velkou taškařici. Svrčov leží při vstupu do Moravské brány. Označili-li tedy Moravskou bránu Moravskou branou, značí to, že ono místo jest bránou Moravy. Svrčov neleží jen v bráně Moravy, ale z vojensko-strategického pohledu na nejvýhodnějším možném místě. Ční na srázu nad kaňonem řeky Bečvy. Označení kaňon je snad nadnesené, však v jádru správné. I geologicky. Kdo chce se dostat z Valmezu na Hranice a dál na Hanou a do centra země, musí projít velmi úzkou soutěskou. Kdo nechce, pořádně si zajde. Velmi úzkou soutěsku je možno úspěšně hájit s velmi malým počtem lidí. Hrad s takovým strategickým významem by přeci jen mohl být zmíněn častěji. Není možné všechny s Svrče odeslat zpět do Svrčovic na tvrz Svrčov zvanou? A řádně prostudovat katalog dosud nelokalizovaných významnějších hradů? Jediná písemná zmínka je z doby, kdy tento již téměř sto let nestál. Přinejmenším padesát. K záměně mohlo dojít snadno. Zejména pokud by zde vskutku nějaký Svrč před zánikem hradu vskutku působil. Aspoň jako strašidlo.
Stejně jako nevíme kdy a kým byl hrad Svrčov založen, netušíme ni kdy a proč zanikl. Snad násilně. Na internetu je místy možno se dočíst o jeho zničení husity, jež v as roce 1427 dobyli Hranice. Husiti se opravdu nechovali coby milovníci hradní architektury. Snad i v onom roce (či někdy jindy) Hranice dobyli. Hledat se mi to nechce. Střepy hovoří něco jiného. Po údajném zničení husity zde ještě několik desetiletí vařili chutné krmě pro pána a méně chutné pro posádku, čepovalo se víno i voda, ostřily se meče a vůbec se chovali, jako by jejich hrad nebyl již dávno zničen Božími bojovníky. Pravděpodobněji padl ve válkách česko-uherských. Nebo nepadl nikdy. Pernštejnové zakoupili si panství a nechali nerentabilní hrad zchátrat. Takový Pernštejn si sic pořizuje co mu přijde pod ruku, ale hodlá na tom vydělávat. Na Svrčově se vydělat nedá. Ten je třeba jen opravovat. Doby kdy je možno na hradech vybírat vstupné a prodávat párky s hořčicí za 50 Kč/kus ještě nenastala.
A nakonec, kterak se vlastně k hradu dostati. Stačí vystoupit na železniční zastávce Teplice nad Bečvou a vydati se po turistické značce. Po červené kol Hranické propasti. Nebo schůdnější zelené. A na příslušném místě na červenou přestoupit. Ostatně na turistickým mapách není jeho existence nijak tajena....
A opět obrázky. Ty je možno nalézti tady...