Tommy Haroldova pouť

Prof. B. Dušek, Lipník:

Starý hrad Drahotušský nad Podhořím.

Přemalebné je to údolí Bečvy v lipenském kraji. Věnčeno k jihu posledním lesnatým výběžkem hor Vsatských, na jejichž jednom vrcholku strmí zachovalé ještě zříceniny památného Helštýna, přiléhá na severu k horám Oderským, na jejichž jednom kuželu od 13. stol stával předchůdce helštýnské slávy, hrad Drahotušský. Okolí lipenské skýtá vděčné pole nejen turistice, ale i studiu dějepisnému. Zvláště nyní, kdy správa velkostatku věnuje všemožnou péči k udržení zřícenin Helštýnských a kdy z nařízení paní Antoinetty Althánové, držitelky starého panství Drahotušského, zříceniny původního sídla tohoto rodu se vykopávají, nabývá náš kraj zvýšeného historického významu.

Obr. 1. Ideální obraz hradu

Od r. 1491-4., kdy Drahotušský hrad opuštěn a ponechán na pospas sžíravým vlivům přírody, za těch 400 let, kdy ruka lidská nedotkla se jeho stěn, zůstaly po tomto památném panském sídle jen pahrbky zanesené zřícenými zdmi, listím, mechem a porostlé lesními houštinami.

Pohádkové zkazky obyvatelstva okolních vesniček, jež kdys tvořily zboží pánů Drahotušských, hlavně o skrytých tam pokladech, časem probouzely naši mysl, aby se vracela zpět k dobám rytířské slávy ve st. 13.-15. A zdálo se, že staré hradisko upadne časem do úplné nepaměti potomstva, kdyby zminěným nařízením nynější držitelky velkostatku nebyly naše vzpomínky probuzeny. Vždyť dnes, kdy na podobné podniky není šlechetných dárců, kdy se všechny podobné podniky jednoduše odkazují stát. památkovému úřadu, jenž přirozeně ze svých dotací nemůže vyhověti všem přáním v ohledu konservace starých  historických památek, je tento počin velkostatku nanejvýš úctyhodný.

Založení hradu spadá do dob Přemysla Otakara II. (1253 až 1278). Miláčkem tohoto krále byl Bohuš z Holštýna, jehož oddanost uznal král pověřením úřadu maršálka mor. Od 1264 až 1267 a darem celého panství v kraji Lipenském. Rodné sídlo pana Bohuše bývalo na Boskovsku. Hartman z Holštýna psal se tak poprvé. Tento Bohuš vystavěl si na darované půdě obranný hrádek, nazvav jej podle starého hradiska Drahotušského Drahotušem, sám pak se začal zváti „z Drahotuš“, kdežto druhá linie tohoto rodu nazývala se i nadále z Holštýna a udržela se v blízkém okolí ještě ve st. 14. Zdá se pravděpodobným, že Bohuš svou věrnost králi dodržel až do poslední chvíle života, padnuv asi spolu s jinými českými rytíři na Moravském Poli. Neboť potom o něm už v dějinách není zmínky. Do znaku svého rodu přijal trojlistou korunu, z níž vyrůstají dva kamzičí parůžky.

Známo, že po smrti Přemysla Otakara II., za poručnictví nezletilého Václava II., nastaly zlé časy opuštěnému království. Nebylo pevné ruky, která by držela na uzdě loupeživou šlechtu, tak že řemeslo loupežnické rozmohlo se měrou strašnou. Kdo byl silnější pěsti, osobil si právo nad slabším a uchvacoval cizí majetek beztrestně.

Na vých. Moravě byl v té době postrachem Friduš z Linavy, slezského původu, který asi po smrti Bohušově uchvátil nedospělým jeho dětem otcovské sídlo a stal se mezi lety 1286 až 1312 postrachem celého kraje. Aby se v kraji zajistil, postavil na protilehlém kopci nad Bečvou, na statcích drahotušských, hrad Helštýn, čímž uzavřel jako železnými vraty celé údolí Bečvy a ohrožoval kupce, jež se tudy ubírali z Moravy do Polska.

Aby Moravu od loupeživých rytířů očistil, vtrhl Václav II. i do přerovského kraje, dobyl po osmidenním obléhání Helštýna a daroval hrad Vokovi z Kravař.

Primátor města Lipníka, Martin Zikmundek, píše dějiny svého města někdy v 1. pol. 17. stol., mohl jistě zachytiti ještě dobře tradice stol. 12. a 13. On v kronice své poznamenává, že Vok z Kravař koupil panství Helštýnské od kterés kněžny a tak je převedl na svůj rod. Nejsme asi dalecí pravdy, tvrdíme-li, že touto kněžnou mohla báti míněna jen Kunhuta, vdova po Přemyslu Otakaru II., jež za svého vdovství pobývala na panství kravařském v Hradci u Opavy, na niž také jmenovaný Vok měl značný vliv, jsa komořím kraje Opavského za časů Mikuláše I., vévody Opavského, nevlastního syna Kunhutina. Sám byl mimo to manželem slečny z Kuenringů, levobočné dcery Přemysla Ot. II.

I když Helštýn se stal majetkem Kravařů, seděl Friduš dále na Drahotuši. Teprve za Jana Lucemburského donucen 1312 hrad vydati, čímž se tento dostal znova do rukou původních majitelů.

Mezi potomky Bohušovými a pány z Kravař nastaly pro Helštýn různice, které ukončeny roku 1349. Když totiž r. 1348. založeny zemské desky cúdy olomoucké, vepsal do nich Jan z Kravař, nejvyšší komoří, že hrad Helštýn držel vším právem otec jeho Vok, to že dědičně přešlo i na něho, a má-li pan Čeněk z Drahotuš jakési právo na něj, ať se jím vykáže. Bratří Čeněk a Mikuláš ohlížejíce se asi na obdarování královo, ohlásili veřejně a zapsali do desk skromně pouze, že hrad Helštýn byl vystavěn na jejich pozemcích. Za to dal jmenovaný Jan v desky zapsati, že hrad Drahotuše patří dětem Bohuše z Drahotuš.

R. 1371. prodali Kuník, Jaroš, Jan a Bohuš z Drahotuš hrad s vesnicemi a s třetím dílem v Bohuslávkách markraběti Janovi. Téhož roku i Machník z D. prodal svůj díl témuž, tak že celý zbylý statek dostal se do jedněch rukou.

Obr. 3. Půdorys hradu Drahotušského.

(1, 2, 3, 4 příkopy; 5 studně).

Markrabí Jošt počátkem 15. st. zastavil statek Ctiborovi z Cimburka a jeho synu Albertovi, což král Václav potvrdil 1416 synům Albertovým Janovi a Ctiborovi. V dobách, kdy Jan z Messembeka násilně držel Helštýn (1434-1440), zmocnil se Drahotuš Boček Pukklice z Pozořic. - 1476 Ctibor, syna Jana z Cimburka, prodal zboží s hradem Vilémovi z Pernštejna za 7000 dukátů. 1548 prodal Jan z Pernštýna statek Hranický s Drahotušským hradiskem Václavovi Haugvicovi z Biskupic. To jsou doby počátku zkázy hradu D. - V rukou mocného rodu Pernštýnského, jenž ovládal kraj s helštýnského mocného cimbuří, stal se hrad drahotušský nepotřebným a ponechán zkáze.

*

Hrad, jak vidno z půdorysu, postaven na horském hřebenu táhnoucím se směrem severním. Na nejsevernějším a nejvyšším skalisku stála asi hláska kulatá, mezi níž a hlavní budovou vylámány čtyři obranné příkopy, oddělené skalisky, na jichž vrcholcích vybudovány věže tvrzní. Ty spojeny visutými dřevěnými můstky, jež v případu nebezpečí mohly býti snadno ohněm zničeny. Před budovou hlavní byl asi most spouštěcí. Studna na straně východní, jak patrno zřetelně z pozůstatku zdiva, byla s hradem spojena úzkou, kamennou chodbou. Pokud je mně známo, byly i jinde malé tvrze podobného slohu; připomínám jen starobylou tvrz Krchlebskou. Ty ukazují na starou dobu slovanskou, kdy se k nám nedostalo ještě stavitelské umění ani franské ani německé.

Ideální obraz hradu nakreslil p. lesní adjunkt Hlaváč, jemuž tuto děkuji za laskavou pomoc.

Dušek, Bedřich (1928/29): Starý hrad Drahotušský nad Podhořím. Záhorská kronika XI, č. l, s. 2-6.