Úvod aneb proč tam vlastně lozit?
Patrně každý návštěvník naší staroslavné země si vzpomene na nedobytný Pernštejn, pohádkový Bouzov a někteří snad i na Bítov s expozicí vycpaných psů. Ve Zlínském kraji možná na Buchlov. S lokalizací to již bývá těžší. Bouzov opravdu neleží „tam někde u Prahy“. Patrně si jej mýlíte s Křivoklátem. Co si jen pamatuji, vždy (alespoň od 14. století) stál, stojí a bude stát (nepovšimne-li si této nespravedlnosti pan Knížák) na západě kraje Olomouckého, v oblasti, kde hanácká placka přerůstá v českomoravský pohraniční hvozd. Ale to jen pro pořádek. Není to však málo, žijeme-li ve státě s jednou z největší koncentrací hradů a tvrzí? Pravda, ve většině případů se nám mnoho nedochovalo. Zbytky zdiva, terénní náznaky, v případě hradů skalních mnohdy jen několik záseků do kamene. A proč se tedy škrábat do kopců, prodírat lesy a zakopávat o pařezy, můžeme-li vyvužíti pohodlí a blaha rozvinutého turismu a cestovního ruchu? Třeba proto, že je třeba se škrábat do kopců a prodírat lesy. Na Zubačově nepotkáte paní, jež bude šeptem, přes půl nádvoří, sdělovat své kamarádce „Ono je to tady sice pěkný, ale já když byla v Thajsku...“. Žádné dítko rozverné vám nepřipleskne zmrzlinu do rozkroku. Oželíte-li výklad o pratetičce pana Bluda z Pńovic, nebude muset riskovat život v kluzkých papučích a ušetříte, mnohdy nemalý peníz, za vstupné. Na zřícenině se ocitáme přímo v jádru. Krajiny i historie. Tak vypadají dějiny. Nic přikrášleného. Můžete zde přespat, sledovat západ či východ slunce nad zbytkem hradní věže. Pomilovat se s drahou polovičkou, za houkání sovy, v místě, kde se ve středověku milovali statní rytíři s krásnými dámami. Dívat se na měsíc a hvězdy. Stejně jako hradní pán s družkou před staletími. Na těchto hradbách bránili stateční rytíři svoji zemi před nájezdy nepřátel. Kolik útoků z Uher zachytila kamenná hráz ve východomoravských horách? Zde probíhaly boje o víru. Ať již v dobách husitských či později ve válce třicetileté. A kde se bojuje, vznikají ruiny...
Pozorný návštěvník může sklopit zrak a nalézt střep z nádoby několik století staré. Co se s ní asi stalo? Jak se rozbila? Kdo z ní pil? Duševně chabí barbaři a primitivové si mohou i nějaký střípek vyhrabat. A zničit další kus historie. Proto bychom se též měli na tato místa podívat. Zítra už může být pozdě. Část hradů byla zničena v průběhu válečných událostí. Mnohé byly strženy úmyslně, aby se nemohly státi opěrným bodem nepřítele. Hodně jich pak sloužilo jako zdroj kamení pro stavbu stodol a chlévů. Četné byly zničeny ve snaze nalézti poklady, zde dle pověsti zakopané. A tento trend pokračuje i ve dnešní době. Ve snaze najít několik šipek a podkov dovedou detektoráři zcela zničit cokoli. Lesáci mnohdy nemají mnoho ohledů a úcty k historii a radostně rozjíždějí paláce a hradby těžkou technikou. Nejedno sdružení se snaží uchovat a zachránit to málo co ze středověké pevnosti zůstalo. Ve skutečnosti je však nenávratně ničí. Myšlenka (byť chvályhodná) ještě neznačí odbornost. A to ještě hrady těží ze své odlehlosti a nepřístupnosti. Drobné sakrální stavby, kapličky boží muka jsou likvidovány jako na běžícím pásu. Jistě. Takovou „renovaci“ si může dovolit každý. Nebo téměř každý. Nejsi-li kapličko památkově chráněna (mnohdy ani to nepomůže), bůh s tebou. Ze stavby domu zbyl nějaký materiál. Krompáčem rozkopeme unikátní zeď z hliněných válků, kladených jako opus spicatum. A betonujeme a betonujeme. Zachráníme starou památku, naše víska opět získá na malebnosti a sklidíme uznání spoluobčanů. Lidová architektura na tom není o nic lépe. Menclova Lidová architektura v Československu je opravdu velmi zajímavá kniha. Leč nedoporučuji ji používat jako průvodce. Za 30 let od jejího vydání (1980) naprostá většina zde zmiňovaných staveb vzala za své. Takže ty hrady a tvrze na tom zase nejsou tak špatně. Ale každopádně bych doporučoval je navštívit co nejdřív. Dnes ještě je možné sedět ve stínu ruiny a snít o dávných dobách, o hrdinství a lásce. Hlavně je třeba se chovat s úctou a pietně. Navštívili jste umírajícího...